Aurlandsdalen - aneb norský Grand Canyon - aneb jak dostat matinku do blázince

Ti, kdož čtou můj blog pravidelně, vědí, že na něm nic pravidelného není. Periodicita mých příspěvků je katastrofální a v tuto chvíli značně pokulhává i jejich aktuálnost. Ale dnes jsem dostala velice milý e-mail, jehož komplimenty na mé literární snažení mi udělaly neuvěřitelnou radost. A s tímto hmatatelným důkazem, že to tady opravdu sem tam někdo čte, jsem se rozhodla, že teď už vážně budu psát. Chtěla bych psát o tolika věcech - o škole, o Praze, o běhání, o jídle, o vaření, o hudbě, ale nemohu, protože jsem se zařekla, že dokud nedopíšu kroniky o Norsku, tak nebudu psát ani o ničem jiném.

A tak se v myšlenkách vracím zpátky na sever. Ačkoliv se tento pozoruhodný výlet udál již před dvěma a půl měsíci, mám ho stále poměrně živě v paměti, nemluvě o naší drahé matince, která ho bude mít hluboko v mozku vrytý nejspíše do konce života.