Štěstí? Co je štěstí?

V dubnu se mi opravdu daří. Zatímco celý rok jsem se potácela na průměru 2,0 a pak ho ještě zvedla dobře umístěnou trojkou, pak se právě něco zlomilo. Trojka ze zubního těžko byla nějaký wake up call. Na rehabku, která přišla po tom, jsem se rozhodně neučila týden, protože jsem kvůli farmačce neměla čas. Přesto jsem dostala jedničku, navzdory tomu, že jsem si jednou přečetla vypracované otázky, což mi zabralo asi dvě hodiny.

I tak jsem si docela dobře vytáhla a už mi psala výborně do indexu. A pak znova za týden tatáž situace u Votavy. A devět dní na to to samé u asistenta Groha :-) Mám dvě teorie, proč se mi najednou tak daří. Opravdu to není samo sebou, protože tři jedničky v řadě jsem nedostala za celé své působení na medicíně. A ne že bych řešila průměr, červený diplom i šanci jet na Erasmus jsem zahodila už někdy v prváku. Prostě to člověka potěší, najednou si nepřipadá jako takovej loser.

Zpátky k těm teoriím. Ta první je, že je to jen ticho před bouří, že teď mě následně že všeho vyhodí, mně se zhroutí život, budu žít na ulici, budu alkoholik, někdo mě zbouchne a narodí se mi jedno z těch dětí s alkoholovou fetopatií. To nechceš. Druhá teorie je, že se možná moje karma umoudřila a usoudila, že jsem měla smůlu a pitomej život dostatečně hodně a dostatečně dlouho a že už by mi mohla dát pokoj. Za celou tu dobu jsem úplně nepřišla na to, za co mě trestá, ale budu optimisticky doufat, že už jsem si to vyžrala až do dna :-)

Tento měsíc je ovšem zkouškový maraton. RHB, farmace a ORL mi pořád ještě nestačí. Příští pátek mě čeká zkouška ze zobrazek. Tak se na ni v neděli začnu učit a pokusím se osud zvrhnout v ten druhý scénář. To je ten, kde nekončím na ulici s na alkoholu závislým robátkem v náručí. Na druhou stranu by pak o mně možná Třeštíková natočila časosběrný dokument a já bych byla slavnou herečkou, jak jsem si vždycky přála.

 

PS: odpověď na úvodní rétorickou otázku: MUŠKA JENOM ZLATÁ!

 

Co nového ve škole

Dá se říct, že nic. Sedím na hodině nukleárky a evidentně se vůbec nenudím, když tady teď píšu... Jinak nukleárka nemá nic společného a jaderným programem Pákistánu či krizový plánem při nukleární válce. Je to nukleární medicína, která se zabývá diagnostikou rozličných chorob a popř. jejich terapií a to tak, že nechá pacienta spapat nějaký radioaktivní izotop nějakého prvku, a pacient pak září (doslova) a zdejší lékaři to snímají.

Je to vtipnej předmět. Pořád tady lítají vzduchem nadávky typu Bequerel, zářič, pozitron, metastabilní technecium atd. Já si zcela otevřeně z gymplu na téma radioaktivita pamatuju velké kulové. Poslední výkřik byl o přijímačkách a pak takové spíš kviknutí během biofyziky. Ale od té doby jsem se s fyzikou ve škole téměř nesetkala a jestli ano, tak rozhodně ne se zářením...

Pozítří mě čeká zkouška z ORL, což mě tehdy hrozně bavilo, ale když tu zkoušku děláte půl roku po tom samotném předmětu, tak si toho moc nepamatujete, čili se nedá sázet na to, že z hlavy vylovím něco, co jsem pochytila na přednášce, protože nic takového už v té hlavě není! Nu, jdu se radši učit...

 

Bad Day

Právě sedím ve vlaku na Moravu a mám chvilku čas přemýšlet. Poslední tři týdny jsem prožila jako ve snu - daří se mi, na co sáhnu. Čekala jsem, že se to brzo musí zlomit. Dnes jsem si zase po dlouhé době uvědomila, že lidi jsou strašný svině. Co mi na náladě taky nepřidává, je fakt, že tohle píšu ve vlaku ČD, připadám si po několika měsících s Regiojetem, jako by mě Doctor Who odnesl v Tardisu někam do doby normalizace. Aspoň že se přibelhal tlustý pán s občerstvením - šunkový Crocodille mě zachrání před smrtí hladem. Víno ovšem mají už jen červené, obecně výběr občerstvení velmi omezený, člověk si s RJ velmi rychle zvyká na jiný standard.