Do Lisabonu a dál

Čas nějak rychle běží. Ještě jsem nestihla vstřebat a sepsat zážitky z Pyrenejí a už sedím na letišti Aerogare das Lajes (čti Lážeš) na ostrově Terceira (Tersaira) a čekám na letadlo na ostrov Faial. Zkusím nějak stručněji sepsat uplynulé dva dny, protože jestli se rozkecám, tak ten skluz už nedoženu.

Naše dovolená začala v sobotu 5.8.2017 zločinem proti lidskosti - vstáváním v 3:30. Letadlo do Lisabonu mělo totiž odlétat v 6:45 a cestovka zadala sraz ve 4:45 na terminálu. No, abych to vzala popořadě - tím "naše" myslím sebe, tátu a mámu, tím "cestovka" myslím CK Katu, se kterou naši byli už loni na Madeiře a moc si to pochvalovali. A tak se letos, teda vlastně už loni, rozhodli jet s nimi na Azory, což jsem jim záviděla a tak mi nabídli vzít mě s sebou.

Tři dny v zemi svišťů - den druhý

Už je to tady. Člověk napíše dva články a už pociťuje ze všech stran tlak na pokračování. No, upletla jsem si na sebe bič. Největší tlak však je má další blížící se dovolená a do té doby chci mít své největší zážitky sepsané. Tak mi nezbývá, než místo večeře zasednout do ušáku a psát... 😄

Druhý den jsme se na Górizu probudili do mírného oparu a trhající se oblačnosti. Posnídali jsme (snídaně nebyla tak opulentní jak večeře, proto se o ní nebudu šířeji rozepisovat) a v 8 vyrazili od chaty na jednodenní túru, neboť další noc jsme měli nocovat opět na Górizu. Naším cílem bylo Monte Perdido. Pro ty, kteří neovládají španělský jazyk (třeba já), to znamená ztracená hora. Ačkoliv se jedná s výškou 3355 metrů nad mořem o třetí nejvyšší vrchol Pyrenejí, ztracená se jmenuje proto, že pořádně odnikud není vidět a je tak nějak ztracená mezi okolními hřebeny.

Svítání nad Ordesou

Tři dny v zemi svišťů

Dnes jsem udělala převratný objev, že blogové příspěvky se dají zalomit, aby moje hlavní stránka neměla na délku 15 metrů. Jsem na sebe pyšná, že mi trvalo pouze 6 let, než mě napadlo vygooglit, jak se to dělá :-D Jo a taky asi začnu vkládat trochu menší fotky, protože jsem objevila, že když na jakoukoliv kliknete, tak se vám v daleko větší velikosti zobrazí v samostatném okně za sebou, ale to už asi dávno víte, narozdil ode mě :-)

Ale zpět myšlenkami do Španělska. Poté, co jsme v lepším či horším stavu přežili i druhou noc v autobuse, jsme byli vyvezeni do sedla Col de Tentes uprostřed hor a v nemalé výšce 2208 m. Toto se, pravda, nachází ještě ve Francii, ale už jsme skoro na hranicích. Po snídani, kafi od řidičů a definitivnímu přebalení batohů na tři dny jsme se vydali po optimisticky široké a rovné nezpevněné stezce někam doprostřed hor do Parque Nacional de Ordesa y Monte Perdido. Nad hlavou azurové nebe bez mráčku a všude kolem nás nádherné skalní masivy, které nebyly podobné ničemu, co jsem doposud v horách viděla. Skály v této oblasti byly zbarveny zejména do hněda a do červena, místy připomínaly Monument Valley a na každém kroku byly vidět mohutné geomorfologické procesy, které utvářely celé pohoří a které člověku připomínaly, jak nicotný je ve srovnání s přírodou a mocí jejích živlů.

Po pěšince vstříc dobrodružství!

Den japonského turisty

Svoji dovolenou jsem začala v pátek 14. ve 4. Málem jsem nestihla autobus, protože jsem balila po službě a na poslední chvíli, ale vše dobře dopadlo a nakonec jsem vyrazila vstříc novým zážitkům. Vyrazila jsem na zájezd se svou již oblíbenou cestovkou Alpinou, ale tradičně jsem nečetla pořádně program zájezdu a netušila, že nás čekají hned 2 noci v autobuse jak na cestě tam, tak na cestě zpátky. Noční přejezd Německa a Švýcarska stál samozřejmě za to. Zpětně se divím, že nemám hlubokou žilní trombózu, letos jsem si nevzala žádný nízkomolekulární heparin na cestu. Teď mám sice nohy oteklé jak konve, ale zatím symetricky a nebolí to :-)

Po výživném odpoledni a noci v autobuse jsme v sobotu v půl sedmé dorazili do Chamonix, kde byla naplánována povinná 9hodinová odstávka autobusu. Po ranní hygieně jsme vyrazili na lanovku směr Aguille du Midi. Počasí zespoda vypadalo slibně. Webkamera sice ukazovala čistě bílo, ale toho jsme si všimli až po zakoupení lístků na lanovku, takže nezbylo než doufat, že má nějakou poruchu. Naštěstí měla. Cena lístků je totiž lidová - 60 euro za zpáteční jízdenku.

Nahoru se jede dvěma lanovkami, jsou to dvě stejné kabiny, ale s přestupem. Dolní stanice je ve výšce 1035 m n. m. a horní stanice 3842 m n. m. Toto převýšení to jede 2x 8 minut. Každopádně to stálo za to. Nahoře se nám otevřel masiv Mont Blanc jako na dlani, navíc to nebylo zdaleka to jediné, na co se dalo dívat. V dáli byl vidět Matterhorn a Monte Rosa, všude okolo další hřebeny Alp a dole v údolí horské středisko jako na dlani.


Kabina na Aguille - na každém úseku jsou dvě a každá jede opačným směrem

I'm back!

Vyhrabala jsem v hlubinách svého Google účtu svůj starý blog. Nemůžu uvěřit, že je to již pět let, co jsem do něj naposled něco napsala. Během těch pěti let mi bylo několikrát řečeno, že bych měla někam psát, co se ze mě občas vypadne, ale nějak pořád chyběla vnitřní motivace.