Kulturně-historické poznávání Bergenu, 1. část

Druhý víkend v Bergenu jsem využila doslova na plno. S Petrou jsme se rozhodly, že si koupíme Bergen Card a co nejvíce využijeme všech výhod, které nabízí. Bergen Card je program pro turisty, kdy si zakoupíte kartičku na 24 nebo 48 hodin, napíšou vám na ni čas a vy po dobu její platnosti máte vstup do velkého množství muzeí zadarmo, do ostatních pak se slevou, také jsou tam nějaké slevy na jídlo či trajekty a nejpříjemnější je cestování hromadnou dopravou zdarma. Logické tedy je, že správný turista se do oněch 48 hodin snaží nacpat co nejvíce zážitků. Karta mimochodem stojí na 48 hodin 260 kronen pro dospělého, 208 pro studenty a bohatě se navrátí již během prvních několika hodin.

Já mám zrovna teď volný den po pondělní noční, a poté, co jsem se vrátila z nahánění Queen Mary 2 po Bergenu, můžu konečně v klidu usednout a víkend pěkně popořadě sepsat. Povídání o lodičkách ještě počká.

První víkend v Bergenu...

... byl veselý. Začal poněkud klidněji, neboť jsem se rozhodla, že se taky jeden den musím vyspat a ne pořád vstávat s budíkem. Spánkový deficit se potvrdil, vzbudila jsem se v poledne. Tak jsem si v klidu uvařila oběd, koukla na seriál, napsala článek o pátku a najednou bylo 5 hodin a vyráželo se na grilovačku. Ta se měla konat na koleji, kde bydlí medici, kteří se o nás starají - Eivind a Kiniena. Nejprve jsme všichni vyrazili do Remy, což je místní supermarket. Každý koupil něco - maso, brambůrky, zeleninu, banány a čokoládu, párečky, prostě škála pochutin byla pestrá. IFMSA nám zasponzorovala pivo, takže pro celou skupinu byla koupena bedna místního moku jménem Hansa. Pod tím bylo napsáno Pilsner, takže předpokládám, že jim naši sládci asi vysvětlovali, jak že se to pivo vlastně vaří :-) K tomu jsme si já s Petrou koupily pořádné naložené vepřové, holky z Česka přece nebudou jíst na grilovačce nějaké párky :-)

Ulriken - Fløyen aneb spálit se dá i v Norsku

Bylo mi řečeno, že je typicky norské vzít si volno, když je hezké počasí, a vypadnout ven. Já se snažím žít podle zdejších zvyklostí, a tak jsem se rozhodla dostát i této a vzala jsem si volno. S pomocí kolegů v nemocnici jsem si naplánovala tu nejkrásnější tůru, jakou v Bergenu vůbec můžete zažít. Takto zpětně musím říct, že mi poradili skvěle. Nejprve mi to doporučil Hans, ale pak se do debaty vložili skoro všichni muži, ukázali mi mapy, popsali mi, jak je cesta značená, co uvidím a tak. Asi mají radost, že má i turista zájem o jejich hory a že jsem tak horsky naladěna :-)

Vstala jsem v 8 hodin, abych si dopřála 8 hodin spánku, ale zároveň abych vyrazila dříve, než začne největší parno. Ten den hlásala předpověď jasno (ano, jasno v Bergenu, nevídané) a nejvyšší teploty kolem 26°C. Nakonec jsem tedy vyrazila až po půl desáté, neb jsem hodinu hledala sluneční brýle, které jsem nenašla a nakonec se rozhodla, že zkusím jednou v životě vylézt na slunce bez brýlí, abych zjistila, jaké to je. Žádné poškození rohovky jsem si nezpůsobila, takže se to, zdá se, dá přežít.

O jídle, přírodě a jiných slastech

Poslouchám Nohavicu a přemýšlím, co se vlastně dnes událo. Ono toho tedy moc nebylo. Ráno jsem trefila do nemocnice na první pokus, to beru jako dobré znamení. Nemocnice je to ovšem hrozná. Marit mi řekla, že z nemocnice, ve které pracovala předtím, jim pořád utíkali pacienti, protože byla příliš přehledná. Zde se jim pacienti neztrácejí, protože se nemají jak dostat ven :-D Takže asi tolik k hrubé představě rozvržení budov.

Dnes se dále rozvíjely případy dvou pacientů, které jsem dostala za úkol dlouhodobě sledovat. Tomu se sepsí se potvrdilo, že je pneumokoková. Dostal tedy výhodné menu několika antibiotik najednou, aby se co nejrychleji zastavil septický stav. Ke včerejší intubaci dostal ještě nasogastrickou sondu a byl obrácen na břicho, aby se mu usnadnilo dýchání. Řeknu vám, obrátit takhle pacienta, do kterého a ze kterého vede přes deset hadiček, není žádná sranda. Jsou k tomu potřeba 4 sestry a lékař. Skoro jak v nějakém vtipu a la kolik policajtů je potřeba na výměnu žárovky.

První den na stáži, první den ve městě

Dneska jsem měla opravdu nabitý program. Vstala jsem o půl sedmé, prázdniny neprázdniny, protože o půl osmé jsem byla očekávána v nemocnici. Tam jsem s pomocí Pierra dorazila, dovedl mě až na mé oddělení, kde jsem promluvila na první paní sekretářku. Ta na mě spustila plynnou angličtinou, což někoho možná nepřekvapí, ovšem mě ano, protože sekretářky v Motole neumí anglicky ani hesla do křížovek. Druhá paní sekretářka, nebo možná spíše administrativní pracovnice, Elin, mě přivedla na ranní hlášení. Tam jsem byla představena všem přítomným, mj. také profesoru Hansovi, hlavě oddělení. Líbí se mi, že si tady všichni říkají křestními jmény, i sestra profesorovi. I na tabuli služeb mají napsána jen křestní jména. Je to takové vřelé a rodinné.

Po hlášení mě čekala administrativa. Nejprve bylo třeba si nechat vyrobit identifikační kartičku, na kterou jsem si nastavila vlastní PIN a pomocí které se všude dostanu. Také si na ni vyzvedávám nemocniční oděv. Bohužel se nekonají žádné pestrobarevné scrubs, jen čistě bílé. Oděv sestává z kalhot, haleny a pláště, jako u nás. Vydává to taková automatická mašinka, musím to zdokumentovat, protože proces výdeje oblečení je vážně zážitek. Každý kus oděvu má v sobě čip, který je alokovaný aktuálně k mé kartě. Po použití či zašpinění oděv hodím do takového okýnka, kde se čip načte a oděv se zaznamená jako vrácený. Na konci stáže mi kartičku zase vezmou a s ní zkontrolují, zda jsem všechno vrátila.

Cesta do země trollů

Témeř po roce se vracím k tématu, kvůli kterému tento blog vůbec vznikl. Cestování :-) a zážitky z cizích zemí :-) obého si dnes užiju do sytosti, neboť právě dnes začíná moje další IFMSA stáž. Právě dnes letím do Norska. Nejspíše by se tento den dal klasifikovat jako jeden z nejlepších letos. Přeběhnout by jej mohly maximálně vědecká konference a následně den, kdy jsem pokořila farmakologii. Prostě dnes mám skvělou norskou náladu. Probudil mě lyrický úryvek z Peer Gynta a já věděla, že za dvě hodiny vyrážím na letiště, aby se započal další nezapomenutelný zážitek, který na vždy změní můj život a na který budu do smrti vzpomínat.