Aurlandsdalen - aneb norský Grand Canyon - aneb jak dostat matinku do blázince

Ti, kdož čtou můj blog pravidelně, vědí, že na něm nic pravidelného není. Periodicita mých příspěvků je katastrofální a v tuto chvíli značně pokulhává i jejich aktuálnost. Ale dnes jsem dostala velice milý e-mail, jehož komplimenty na mé literární snažení mi udělaly neuvěřitelnou radost. A s tímto hmatatelným důkazem, že to tady opravdu sem tam někdo čte, jsem se rozhodla, že teď už vážně budu psát. Chtěla bych psát o tolika věcech - o škole, o Praze, o běhání, o jídle, o vaření, o hudbě, ale nemohu, protože jsem se zařekla, že dokud nedopíšu kroniky o Norsku, tak nebudu psát ani o ničem jiném.

A tak se v myšlenkách vracím zpátky na sever. Ačkoliv se tento pozoruhodný výlet udál již před dvěma a půl měsíci, mám ho stále poměrně živě v paměti, nemluvě o naší drahé matince, která ho bude mít hluboko v mozku vrytý nejspíše do konce života.

Norway in a nutshell

Stalo se: 31. července 2012

Hudební úryvek: Edvard Grieg - Svatební den v Troldhaugenu (To je to magické místo, kde Grieg žil a o němž bych se také ráda časem rozepsala. Mimochodem, tento lyrický kus jsem měla tu čest přímo v Troldhaugenu slyšet a bylo to nevýslovně krásné.)

Největšími atrakcemi Flåmu a Sognefjordu vůbec jsou bez pochyby dvě věci: Naerøyfjord, který je zapsán na seznam UNESCO, a železnice Flåmsbana, která je údajně nejkrásnější železniční tratí ve Skandinávii a podle National Geographic patří mezi top 10 v Evropě.

Z Bergenu do Flåmu

Stalo se: 30. července 2012

Po delší odmlce mám konečně zase čas vrátit se k psaní. Má stáž v Bergenu skončila a započala se dovolenková část výpravy do Norska. Snad se mi ve volné chvíli podaří ještě zaznamenat zajímavé momenty pobytu v Bergenu, který byl úžasný a nezapomenutelný, a to po stránce pracovně-vzdělávací i po stránce turisticky-poznávací.

V pátek večer se do Bergenu doplazili po dvoudenní cestě rodiče. S těmi jsem opět proběhla Bergen a okolí ve stylu Bergen card, tentokrát s lehce jiným programem než když jsem si ji koupila sama. V pondělí ráno, což je tedy dnes, jsem sbalila své ležení v Haukelandsbakken a vyrazili jsme na plánovaný okruh po západním Norsku a jeho fjordech.

Poznámka redakce

Ač jsem se z Norska již před 5 dny vrátila, stále ještě tomuto blogu, a především věrným čtenářům, dlužím tunu článků! Ještě je hodně věcí, které chci napsat o Bergenu - o výletních lodí, které tam každodenně přistávají, o samotné Queen Mary 2, kterou jsem na vlastní oči viděla odplouvat, o tom, jak vypadá norské zdravotnictví, jaké jsou tamní pracovní podmínky, o vile Edvarda Griega, o jeho hudbě a odkazu... Prostě chci napsat ještě o spoustě věcí, které se udály do 29. července. Ale chci napsat ještě více o tom, co se dělo 30. července a dál, protože tehdy jsme s rodiči opustili Bergen a vydali se poznávat krásy a taje norské panenské přírody. Dařilo se mi občas ve spacáku napsat nějaký článek, opravdu jich mám několik, ale v kempech bylo dost mizerné připojení k internetu a natáhnout fotky do internetové databáze a následně je vkládat do článku a popisovat byl mnohdy úkol na celou noc, čili jsem to záhy vzdala. Po nějaké době ustalo i psaní článků, neboť na to také nebyl vůbec žádný čas. A tím nemyslím tu klasickou výmluvu, ta dovolená byla tak nacpaná zážitky, že opravdu nebyl čas hodinku až dvě posedět a něco rozumného sepsat. Nehledě na to, že když na člověka z jedné strany táhne zima přímo z ledovce a z druhé strany zase zima z ledovcové řeky, tak ty zkřehlé prsty mají frekvenci úhozů 10 za minutu a čas potřebný k napsání článku se zvyšuje.

Kulturně-historické poznávání Bergenu, 1. část

Druhý víkend v Bergenu jsem využila doslova na plno. S Petrou jsme se rozhodly, že si koupíme Bergen Card a co nejvíce využijeme všech výhod, které nabízí. Bergen Card je program pro turisty, kdy si zakoupíte kartičku na 24 nebo 48 hodin, napíšou vám na ni čas a vy po dobu její platnosti máte vstup do velkého množství muzeí zadarmo, do ostatních pak se slevou, také jsou tam nějaké slevy na jídlo či trajekty a nejpříjemnější je cestování hromadnou dopravou zdarma. Logické tedy je, že správný turista se do oněch 48 hodin snaží nacpat co nejvíce zážitků. Karta mimochodem stojí na 48 hodin 260 kronen pro dospělého, 208 pro studenty a bohatě se navrátí již během prvních několika hodin.

Já mám zrovna teď volný den po pondělní noční, a poté, co jsem se vrátila z nahánění Queen Mary 2 po Bergenu, můžu konečně v klidu usednout a víkend pěkně popořadě sepsat. Povídání o lodičkách ještě počká.

První víkend v Bergenu...

... byl veselý. Začal poněkud klidněji, neboť jsem se rozhodla, že se taky jeden den musím vyspat a ne pořád vstávat s budíkem. Spánkový deficit se potvrdil, vzbudila jsem se v poledne. Tak jsem si v klidu uvařila oběd, koukla na seriál, napsala článek o pátku a najednou bylo 5 hodin a vyráželo se na grilovačku. Ta se měla konat na koleji, kde bydlí medici, kteří se o nás starají - Eivind a Kiniena. Nejprve jsme všichni vyrazili do Remy, což je místní supermarket. Každý koupil něco - maso, brambůrky, zeleninu, banány a čokoládu, párečky, prostě škála pochutin byla pestrá. IFMSA nám zasponzorovala pivo, takže pro celou skupinu byla koupena bedna místního moku jménem Hansa. Pod tím bylo napsáno Pilsner, takže předpokládám, že jim naši sládci asi vysvětlovali, jak že se to pivo vlastně vaří :-) K tomu jsme si já s Petrou koupily pořádné naložené vepřové, holky z Česka přece nebudou jíst na grilovačce nějaké párky :-)

Ulriken - Fløyen aneb spálit se dá i v Norsku

Bylo mi řečeno, že je typicky norské vzít si volno, když je hezké počasí, a vypadnout ven. Já se snažím žít podle zdejších zvyklostí, a tak jsem se rozhodla dostát i této a vzala jsem si volno. S pomocí kolegů v nemocnici jsem si naplánovala tu nejkrásnější tůru, jakou v Bergenu vůbec můžete zažít. Takto zpětně musím říct, že mi poradili skvěle. Nejprve mi to doporučil Hans, ale pak se do debaty vložili skoro všichni muži, ukázali mi mapy, popsali mi, jak je cesta značená, co uvidím a tak. Asi mají radost, že má i turista zájem o jejich hory a že jsem tak horsky naladěna :-)

Vstala jsem v 8 hodin, abych si dopřála 8 hodin spánku, ale zároveň abych vyrazila dříve, než začne největší parno. Ten den hlásala předpověď jasno (ano, jasno v Bergenu, nevídané) a nejvyšší teploty kolem 26°C. Nakonec jsem tedy vyrazila až po půl desáté, neb jsem hodinu hledala sluneční brýle, které jsem nenašla a nakonec se rozhodla, že zkusím jednou v životě vylézt na slunce bez brýlí, abych zjistila, jaké to je. Žádné poškození rohovky jsem si nezpůsobila, takže se to, zdá se, dá přežít.

O jídle, přírodě a jiných slastech

Poslouchám Nohavicu a přemýšlím, co se vlastně dnes událo. Ono toho tedy moc nebylo. Ráno jsem trefila do nemocnice na první pokus, to beru jako dobré znamení. Nemocnice je to ovšem hrozná. Marit mi řekla, že z nemocnice, ve které pracovala předtím, jim pořád utíkali pacienti, protože byla příliš přehledná. Zde se jim pacienti neztrácejí, protože se nemají jak dostat ven :-D Takže asi tolik k hrubé představě rozvržení budov.

Dnes se dále rozvíjely případy dvou pacientů, které jsem dostala za úkol dlouhodobě sledovat. Tomu se sepsí se potvrdilo, že je pneumokoková. Dostal tedy výhodné menu několika antibiotik najednou, aby se co nejrychleji zastavil septický stav. Ke včerejší intubaci dostal ještě nasogastrickou sondu a byl obrácen na břicho, aby se mu usnadnilo dýchání. Řeknu vám, obrátit takhle pacienta, do kterého a ze kterého vede přes deset hadiček, není žádná sranda. Jsou k tomu potřeba 4 sestry a lékař. Skoro jak v nějakém vtipu a la kolik policajtů je potřeba na výměnu žárovky.

První den na stáži, první den ve městě

Dneska jsem měla opravdu nabitý program. Vstala jsem o půl sedmé, prázdniny neprázdniny, protože o půl osmé jsem byla očekávána v nemocnici. Tam jsem s pomocí Pierra dorazila, dovedl mě až na mé oddělení, kde jsem promluvila na první paní sekretářku. Ta na mě spustila plynnou angličtinou, což někoho možná nepřekvapí, ovšem mě ano, protože sekretářky v Motole neumí anglicky ani hesla do křížovek. Druhá paní sekretářka, nebo možná spíše administrativní pracovnice, Elin, mě přivedla na ranní hlášení. Tam jsem byla představena všem přítomným, mj. také profesoru Hansovi, hlavě oddělení. Líbí se mi, že si tady všichni říkají křestními jmény, i sestra profesorovi. I na tabuli služeb mají napsána jen křestní jména. Je to takové vřelé a rodinné.

Po hlášení mě čekala administrativa. Nejprve bylo třeba si nechat vyrobit identifikační kartičku, na kterou jsem si nastavila vlastní PIN a pomocí které se všude dostanu. Také si na ni vyzvedávám nemocniční oděv. Bohužel se nekonají žádné pestrobarevné scrubs, jen čistě bílé. Oděv sestává z kalhot, haleny a pláště, jako u nás. Vydává to taková automatická mašinka, musím to zdokumentovat, protože proces výdeje oblečení je vážně zážitek. Každý kus oděvu má v sobě čip, který je alokovaný aktuálně k mé kartě. Po použití či zašpinění oděv hodím do takového okýnka, kde se čip načte a oděv se zaznamená jako vrácený. Na konci stáže mi kartičku zase vezmou a s ní zkontrolují, zda jsem všechno vrátila.

Cesta do země trollů

Témeř po roce se vracím k tématu, kvůli kterému tento blog vůbec vznikl. Cestování :-) a zážitky z cizích zemí :-) obého si dnes užiju do sytosti, neboť právě dnes začíná moje další IFMSA stáž. Právě dnes letím do Norska. Nejspíše by se tento den dal klasifikovat jako jeden z nejlepších letos. Přeběhnout by jej mohly maximálně vědecká konference a následně den, kdy jsem pokořila farmakologii. Prostě dnes mám skvělou norskou náladu. Probudil mě lyrický úryvek z Peer Gynta a já věděla, že za dvě hodiny vyrážím na letiště, aby se započal další nezapomenutelný zážitek, který na vždy změní můj život a na který budu do smrti vzpomínat.

Štěstí? Co je štěstí?

V dubnu se mi opravdu daří. Zatímco celý rok jsem se potácela na průměru 2,0 a pak ho ještě zvedla dobře umístěnou trojkou, pak se právě něco zlomilo. Trojka ze zubního těžko byla nějaký wake up call. Na rehabku, která přišla po tom, jsem se rozhodně neučila týden, protože jsem kvůli farmačce neměla čas. Přesto jsem dostala jedničku, navzdory tomu, že jsem si jednou přečetla vypracované otázky, což mi zabralo asi dvě hodiny.

I tak jsem si docela dobře vytáhla a už mi psala výborně do indexu. A pak znova za týden tatáž situace u Votavy. A devět dní na to to samé u asistenta Groha :-) Mám dvě teorie, proč se mi najednou tak daří. Opravdu to není samo sebou, protože tři jedničky v řadě jsem nedostala za celé své působení na medicíně. A ne že bych řešila průměr, červený diplom i šanci jet na Erasmus jsem zahodila už někdy v prváku. Prostě to člověka potěší, najednou si nepřipadá jako takovej loser.

Zpátky k těm teoriím. Ta první je, že je to jen ticho před bouří, že teď mě následně že všeho vyhodí, mně se zhroutí život, budu žít na ulici, budu alkoholik, někdo mě zbouchne a narodí se mi jedno z těch dětí s alkoholovou fetopatií. To nechceš. Druhá teorie je, že se možná moje karma umoudřila a usoudila, že jsem měla smůlu a pitomej život dostatečně hodně a dostatečně dlouho a že už by mi mohla dát pokoj. Za celou tu dobu jsem úplně nepřišla na to, za co mě trestá, ale budu optimisticky doufat, že už jsem si to vyžrala až do dna :-)

Tento měsíc je ovšem zkouškový maraton. RHB, farmace a ORL mi pořád ještě nestačí. Příští pátek mě čeká zkouška ze zobrazek. Tak se na ni v neděli začnu učit a pokusím se osud zvrhnout v ten druhý scénář. To je ten, kde nekončím na ulici s na alkoholu závislým robátkem v náručí. Na druhou stranu by pak o mně možná Třeštíková natočila časosběrný dokument a já bych byla slavnou herečkou, jak jsem si vždycky přála.

 

PS: odpověď na úvodní rétorickou otázku: MUŠKA JENOM ZLATÁ!

 

Co nového ve škole

Dá se říct, že nic. Sedím na hodině nukleárky a evidentně se vůbec nenudím, když tady teď píšu... Jinak nukleárka nemá nic společného a jaderným programem Pákistánu či krizový plánem při nukleární válce. Je to nukleární medicína, která se zabývá diagnostikou rozličných chorob a popř. jejich terapií a to tak, že nechá pacienta spapat nějaký radioaktivní izotop nějakého prvku, a pacient pak září (doslova) a zdejší lékaři to snímají.

Je to vtipnej předmět. Pořád tady lítají vzduchem nadávky typu Bequerel, zářič, pozitron, metastabilní technecium atd. Já si zcela otevřeně z gymplu na téma radioaktivita pamatuju velké kulové. Poslední výkřik byl o přijímačkách a pak takové spíš kviknutí během biofyziky. Ale od té doby jsem se s fyzikou ve škole téměř nesetkala a jestli ano, tak rozhodně ne se zářením...

Pozítří mě čeká zkouška z ORL, což mě tehdy hrozně bavilo, ale když tu zkoušku děláte půl roku po tom samotném předmětu, tak si toho moc nepamatujete, čili se nedá sázet na to, že z hlavy vylovím něco, co jsem pochytila na přednášce, protože nic takového už v té hlavě není! Nu, jdu se radši učit...

 

Bad Day

Právě sedím ve vlaku na Moravu a mám chvilku čas přemýšlet. Poslední tři týdny jsem prožila jako ve snu - daří se mi, na co sáhnu. Čekala jsem, že se to brzo musí zlomit. Dnes jsem si zase po dlouhé době uvědomila, že lidi jsou strašný svině. Co mi na náladě taky nepřidává, je fakt, že tohle píšu ve vlaku ČD, připadám si po několika měsících s Regiojetem, jako by mě Doctor Who odnesl v Tardisu někam do doby normalizace. Aspoň že se přibelhal tlustý pán s občerstvením - šunkový Crocodille mě zachrání před smrtí hladem. Víno ovšem mají už jen červené, obecně výběr občerstvení velmi omezený, člověk si s RJ velmi rychle zvyká na jiný standard.