Aurlandsdalen - aneb norský Grand Canyon - aneb jak dostat matinku do blázince

Ti, kdož čtou můj blog pravidelně, vědí, že na něm nic pravidelného není. Periodicita mých příspěvků je katastrofální a v tuto chvíli značně pokulhává i jejich aktuálnost. Ale dnes jsem dostala velice milý e-mail, jehož komplimenty na mé literární snažení mi udělaly neuvěřitelnou radost. A s tímto hmatatelným důkazem, že to tady opravdu sem tam někdo čte, jsem se rozhodla, že teď už vážně budu psát. Chtěla bych psát o tolika věcech - o škole, o Praze, o běhání, o jídle, o vaření, o hudbě, ale nemohu, protože jsem se zařekla, že dokud nedopíšu kroniky o Norsku, tak nebudu psát ani o ničem jiném.

A tak se v myšlenkách vracím zpátky na sever. Ačkoliv se tento pozoruhodný výlet udál již před dvěma a půl měsíci, mám ho stále poměrně živě v paměti, nemluvě o naší drahé matince, která ho bude mít hluboko v mozku vrytý nejspíše do konce života.

Stalo se: 1. srpna 2012

Den po velmi výletnicky pojaté okružní jízdě kolem Flåmu jsme se rozhodli pro změnu - vydat se na pořádnou túru pořádnou norskou divočinou. Já jsem měla v rukávu takových tůr X, protože kolegové na oddělení mě neustále zásobovali tipy na výlety. Když jsme se však začali jednotlivými místy podrobněji zabývat, ukázalo se, že se jedná o vyšší level horské turistiky. Do všech hor se chodí prakticky z 0 m n. m., vrchol se pak nachází často v 1500-1800 metrech a vrcholem je, že průvodce uvádí délku tůry 3 hodiny. Vidina stezky prakticky kolmo na vrstevnice se nesetkala ve výpravě s přílišným ohlasem a 95 % mých výletů bylo zavrhnuto buď kvůli velkému převýšení nebo prostě proto, že jsme to neměli po cestě.

Aurlandsdalen (aurlandské údolí) však tvrdé selekci odolal. Jedná se o jednu z nejpopulárnějších tůr v Norsku, můžete jít buď jeden úsek jako jednodenní trek nebo celé údolí jako čtyřdenní trek s kempováním. My jsme zvolili pochopitelně jednodenní variantu. Aurland se nachází asi 10 km severně od Flåmu na břehu téhož fjordu. Z nějakého důvodu je tato malinká vesnička známá hlavně jako jeden konec nejdelšího silničního tunelu na světě, který se jmenuje podle jiné malinké vesničky na opačném konci Lærdalstunnelen. Měří přes 24 km a vzhledem k tomu, že je na začátku a na konci distanční radar, spekuluje se, že jde zároveň o nejdelší měřený úsek silnice na světě :-)

Auto jsme ovšem nenechali stát v Aurlandu, ani jsme nevjeli do tunelu, ale pokračovali jsme nahoru údolím do výšky asi 80 m n. m. do Vassbygdi. To už nebyla vesnička, tomu se tuším říká sídlo - bylo tam asi 5 baráků, parkoviště a zavřený stánek s informacemi a občerstvením. Než jsme se ten den rozhodli, co a jak, tak jsme do Vassbygdi dorazili snad v deset, a proto jsme nelenili, nazuli pohorky, nabrali jídlo a vyrazili směr Østerbø. (jen tak mimochodem, Norové ta svoje pitomá písmenka å, æ a ø mají pěkně na klávesnici zhruba tam, kde my máme ještě pitomější ú a ů, ale psát norský místopis v Česku je za trest :-D )

Vassbygdi a zavřený stánek :-)

Tak dobře, je tam možná o něco víc než 5 baráků

Divočina začíná...

Možná jste zaznamenali, že se zvýšila kvalita fotek. To není ani tak fotografem, jako spíš fotoaparátem, neboť teď už píšu z pohodlí domova a mám k dispozici tatínkovy fotky. On má zrcadlovku Canon, já mám automatické tintítko od Nikonu, které má asi 4x menší objem, než tátův lepší objektiv. Ovšem ješitnost stranou, mému blogu samozřejmě lépe poslouží krásné, ostré a barevně vyvážené snímky, které občas budu prokládat vlastní produkcí, protože samozřejmě každý zachytí něco. Ale zpátky do Norska.

Tak tedy Østerbø, 820 m n. m. a asi 20 km od Vassbygdi bylo ten den cílem naší cesty. Úkolem bylo vylézt tam a dolů sjet autobusem, který podle všech indícií a informací měl denně jezdit shora dolů. Nezbývalo nám než tomu věřit, další alternativa byla totiž přenocovat tam v horské chatě či hotelu a druhý den jít zpátky. Musím říct, že když si i po té době prohlížím na Google maps letecké snímky té lokality, tak mi cukají koutky, výlet to byl vpravdě nezapomenutelný.


Celá trasa spočívá v tom, že řeka Aurlandselvi vyhloubila tento divoký kaňon a nic netušící turista se vydá proti proudu řeky vzhůru kaňonem. Výhoda je, že se tam nedá ztratit, protože tam vede jen jedna vyšlapaná kozí stezka bez odboček a člověk prostě šlape kaňonem vzhůru a vzhůru. Obavy o zapadnutí v divočině by však jinak byly zcela na místě, protože Norové vesměs neuznávají turistické značení a k základnímu vybavení do hor patří pořádná mapa a buzola. My jsme neměli ani jedno, ale za to jsme měli brožurku! O té se ještě zmíním.

pozor, toto ještě není kaňon, toto už je dolní líný tok řeky pár kilometrů od moře

První řekněme dvě hodiny treku byly docela v pohodě. Všichni jsme svorně šlapali do kopce úbočím kaňonu, ze začátku hlavně lesem. Hluboko pod námi šuměla řeka. Vyšlo nám počasí, bylo pod mrakem, asi 18 - 20 °C, na výšlap ideální. Když se nám začaly otvírat pohledy na peřeje pod námi, všichni byli ohromení a šťastní, že tam jsme a vidíme to. Nadšení ovšem s postupujícími metry začalo pomíjet. První faktor byl, že jsme potkali za první 2 hodiny jednoho člověka, který si jen vyběhnul kus toho kopce, pak se otočil a šel zase domů. Další faktor byla právě brožurka. Až budu doma, tak ji oskenuju a postnu sem, protože stojí za to. Brožurka vyobrazovala trasu celým údolím z Finse až do Vassbygdi a podél trasy na ní byla číslíčka, která upozorňovala na různé zajímavosti, neboť v údolí se ještě na začátku 20. století žilo a to v dost bojových podmínkách. Číslíčka tedy vysvětlovala historii opuštěných farem, zajímavé kameny a skály podél cesty a nechyběl ani povzbudivý příběh o stromu, na který místní odkládali své mrtvé, protože přenést je přes hřeben ke kostelu byl dvoudenní výlet a na zemi by jejich bližní sežrala divá zvěř. Problém s číslíčky byl, že byla jediným klíčem k naší poloze na mapce a že ubývala zoufale pomalu.

Tuto fotku bych sem normálně nedávala, vypadáme tam jedna líp než druhá, ale v ruce držím tu proklatou brožurku!

Cestou necestou, polem nepolem

Norská příroda - netřeba komentáře

Budova postavená pod balvanem, aby byla chráněná před lavinami - není divu, že lidé tato místa už dávno opustili...

Ovce si tam však vegetují vesele dál :-)

Po asi dvou a půl hodinách cesty sjem začali potkávat více lidí. Dvě sympatické turistky nám řekly, že asi za 20 minut budeme v půlce, což bylo pozitivní. Za těch dvacet minut jsme přišli k opuštěné velké usedlosti, kde obědvalo možná 20 dalších turistů. Připojili jsme se k nim a během přátelské konverzace jsme si vysloužili obdiv, neboť jsme tam byli jediní, kteří to šli nahoru a ne z kopce. Kousek za farmou jsme přešli po mostečku nádherný vodopád (ale takových už bylo, že) a pokračovali jsme po větší rovince, ale stále do kopce. Obecně jsme ale nejvíce metrů nastoupali v úvodním úseku.

Usedlost v údajné polovině trasy

Třeba se vyfotit, dokud má člověk ještě sílu se usmívat, viď mami

Vpravo je vidět popiska místa - přesně takové jsme nacházeli podél trasy a přiřazovali je k číslíčkům v brožurce, abychom věděli, kde jsme!

Krize v morálce výpravy se začala dostavovat cca po 5 hodinách, kdy číslíčka stále ukazovala, že jsme daleko od konce, maminku začínala bolet chodidla a obecně to pořád bylo do kopce, lidi šli stále jen proti nám a k tomu jsme ještě potřebovali stihnout autobus v 18:30 nebo 19:15. Ten maminka považovala za středobod vesmíru a odmítala si byť jen na okamžik odpočinout, neboť už se viděla nocovat někde pod převisem uprostřed norských hor, kde by nás bezpochyby sežrala ta divá zvěř a pak by nás přehodili přes strom.

První příznak poraženectví - oči v sloup

Květinky na rozptýlení - norské hory jsou jedna velká skalka

Peřeje byly střídány stojatými úseky řeky

Mamka mezi horama (moje produkce)

Kami pod šutrem (fotila maminka) - jedna z alternativ noclehu

Opravdový kaňon!

Nikdy není tak hrozně, aby nemohlo být ještě hůř, a v tu chvíli přišel úsek s řetězy, kde člověk musel překonat skutečně poměrně úzkou římsu. Kritický úsek byl dlouhý asi dva metry, ale člověku, který má fóbii z výšek jako naše maminka, stačilo i to. Nejen, že se na skále zasekla, ale ještě špatně uchopila železné lano a rozsekla si dlaň. Já už v duchu uvažovala, že budu volat vrtulník, ale kupodivu s krvácející rukou jsme si dali pauzu a já v roli vrchního zdravotníka ošetřila ruku a rozdala čokoládu. Čokoláda a barevná náplast se zvířátky a dinosaury, kterou jsem použila na maminku, udělala s morálkou výpravy divy a mohlo se pokračovat. Vtipné bylo, že jsem neustále musela lhát o tom, kde přesně jsme a kde asi bude ten hotel, protože to po chvíli vypadalo zase tak, že se nám maminka zastaví a nerozejde.

Na závěr jsme museli obejít dvě jezera

Long story short - po cca sedmi a půl hodinách jsme dorazili do Østerbø. To bylo další spíše sídlo, kde byl komplex hotelových budov a chatek, parkoviště a pár chat soukromých, to vše na břehu půvabného jezera. Aniž bychom si byli jisti, že už je to ono, šla jsem se zeptat do recepce, kde je ta autobusová zastávka a kdy ten autobus jede. Zastávka se nacházela přímo před hotelem, což byla výborná zpráva. Nebyli si však jisti odjezdem autobusu v 18:30 a bylo mi řečeno, že zřejmě pojede až ten v 19:15, čímž jsme měli více než hodinu rezervu. Měla jsem přesnou představu, co s nabytým časem, neb mi docela vyhládlo a v recepci mi bylo řečeno, že neubytovaným hostům mohou takto okamžitě nabídnout vafle a čaj. Stálo mě to nějaké přemlouvání, neboť matinka proklamovala, že už se ze zastávkové lavičky nehne, ale nakonec jsme se do hotelu vydali a dali si ty nejlepší vafle na světě, se smetanou a džemem. Bonusem byl úžasně rustikální interiér plný vycpaných zvířat, kde nechyběli ani polární liška a několik metrů vysoký lední medvěd na zadních (kterého bych vám vážně nepřála potkat nevycpaného).

Sláva nazdar výletu, aneb v cíli

V 19:15 pak opravdu přijel autobus, jehož jsme byli jedinými pasažéry. Trasa autobusu pochopitelně nevedla divokým údolím, nýbrž tunely kolem něj a závěrem nás čekaly serpentiny dolů k vassbygdijskému jezeru, v němž se zrcadlilo slunce. Autobus nás k naší úlevě vysadil asi 10 m od auta, za chvíli jsme byli v kempu, maminka si vyzula proklaté tlačící pohorky, dali jsme si štamprli slivovice a všechno bylo dobré. Dokonce mě ani nezabila za výběr výletu, ale dovedete si představit, že to byla první a poslední tůra mého výběru, kterou jsme v Norsku absolvovali.

The end

PS: celé vyprávění je nadsazené, prosím postavy příběhu, ať si to neberou osobně (snažím se vyhnout tomu, abych byla přizabita ještě dodatečně)

PS2: říkat, že morálka výpravy byla nízká, není úplně přesné - ve skutečnosti jsme si já i táta výlet náramně užili, 20 km pro nás bylo tak akorát, máme z toho nějaké pěkné fotky a ani jsme se moc neunavili. Hlavní problém byl ten, že mamčiny pohorky už měly nejlepší léta za sebou a ji začala dost výrazně bolet chodidla - což mělo za následek neustálé nadávání, házení flinty do žita a poraženecké řeči, které jsme museli poslouchat asi poslední 4 hodiny téměř nepřetržitě. Ale víme, že za to vlastně nemohla a ve výsledku to byl nezapomenutelný zážitek :-)

Publikováno z Blogsy