Den 19. Jak jsem vzhlížela k nejpompéznějším chrámům římského impéria

Hned úvodem přiznávám, že to teď beru trošku achronologicky, ale kdybych si měla vybrat jediný den této stáže, který bych měla zaznamenat, tak by to byl asi tento. Proto jsem se rozhodla ho zaznamenat hned, dokud jej mám ještě čerstvě v paměti a dokud mohu co nejvěrněji popsat tu nádheru, kterou jsem viděla.

Přišla sobota a nás čekal další a poslední celodenní výlet. Již jsme projeli sever a jih země, čili tentokrát nás čekala poslední světová strana a to východ. Cílem výletu bylo údolí Bekaa, které je proslulé jednak svými vinicemi, jednak nádhernými památkami z dob římských, hellénistických a byzantských a jednak sídlem a obrovskou mocí Hizballáhu v této oblasti. Viděli jsme od každého něco.

Den jsme začali snídaní, podávalo se tak zvané Labneh (čti lebny). Já už jsem tuto místní baštu párkrát okusila, protože mi bylo řečeno, že je to typicky libanonské jídlo a mně to velice zachutnalo. Lebny je takový trošku nakyslý sýr, něco mezi zakysanou smetanou, bryndzou a lučinou, nebo jak to popsat. Servíruje se zabalený do něčeho mezi libanonským chlebem a tortillou spolu se zeleninou. Vychlazený sýr je neuvěřitelně osvěžující a není divu, že je tato pochoutka mezi místními oblíbená, zvláště v letních vedrech. Předpověď pro vnitrozemí byla toho dne 40 °C. No já nevím, buď bylo méně, nebo já vážně zbožňuju vysoké teploty, protože mně v tom teplíčku bylo velmi dobře.

Po snídani, kterou jsme si dali v nijak významném, ošklivém, podhorském městě Zahlé, jsme se vydali do vesnice Ksara, která je proslulá svými vinicemi a tvrdí se, že se zde rodí nejlepší víno v celém Libanonu. Zde na nás čekal košt vína a prohlídka sklepů. Vinařství zvenku vypadalo moc pěkně, až evropsky, a není divu, ačkoliv víno se tu pěstovalo odedávna a konkrétně toto vinařství bylo založeno r. 1857, opravdového rozmachu vinařský průmysl dosáhl za koloniální nadvlády Francie.

Důkaz místo slibů!

Vypadá to, že ve filmu Sex ve městě 2 nelhali a místní ženy pod svými černými róbami opravdu nosí aktuální haute couture kolekce. Soudě podle toho, že přes rameno jim obvykle visí Vuitton, Chanel nebo Gucci a věřte mi, v Bejrútu si nikdo padělek nosit nedovolí (narozdíl od zbytku země, kde naopak nenarazíte na originální kabelku)

Den 10. - Jak jsem viděla div světa

Ve čtvrtek jsme si sborově vzali volno ze školy (až moc sborově, náš plánovaný soukromý výlet pro 5-10 lidí se rozkřikl a jelo nás 26, no, bylo to dost na nic, hlídat tolik lidí, kteří jsou horší než mateřská školka). Servisem za 2000 na osobu jsme se dopravili na autobusové nádraží Dora, kde se nám podařilo odchytit 2 vozidla, která připomínají něco mezi mikrobusem a vanem a jsou pro 13 lidí, každé za 100 USD na celý den, což je skvělá cena, když uvážím, že nás dovezli všude, vždy na nás čekali a pak nás vysadili před kolejí.

Naše první zastávka byla u starých římských památek přes řeku Nahr-al-Kalb. Jak říkám, na historii tu narazíte na každém kroku. Ve skále byl zabudován akvadukt a přes řeku se klenul krásný historický kamenný most, který evidentně pamatoval doby dávno minulé. (slunce ovšem svítilo úplně blbě, tak omluvte přesvětlenost fotek)

Den 9.

V devátý den, ve středu, se toho stalo ještě méně než ten osmý. Mám dojem, že se vlastně nestalo vůbec nic. Chtěla jsem sem hodit aspoň nějaké fotky z předchozích dní, ale nic jsem z kluků zatím nevytáhla… Navíc se vztahy v kolektivu po těch 3 týdnech (teď když to píšu tak už to jsou 3 týdny) začínají poněkud vyostřovat, rozpadáme se na čím dál menší skupinky a dochází čím dál častěji k hádkám. Ještě že já, Lenka a Darina se držíme pohromadě. Hm, tak žádné fotky nebudou… Sorry.

Den 8. – Jak jsem si já blbec vzala na patologii dobrovolně prezentaci

V můj 8. den v Bejrútu se nic extra nestalo, v nemocnici jsem byla jako obvykle zhruba od 8 do 4. Mark mi nabídnul, že když tady trávím měsíc, že bych si mohla připravit prezentaci, kterou bych přednesla ke konci července. Já nadšeně souhlasila, celý den jsem si rozmýšlela téma, až jsem se nakonec rozhodla pro invazivní karcinom prsu. Je to nejčastější nekožní karcinom u žen, čili má extrémní klinický význam, tak jsem si říkala, že se aspoň jednou o tom prsu něco naučím. No, teď po týdnu můžu říct, že mám hotové 3 slidy. A to jsem si říkala, jak jsou dva týdny děsně času, jak to budu mít perfektní. Kulové. Nějak vážně nestíhám. Začala jsem tím, že si problematiku načtu. Již týden se prokousávám Rosenovou patologií prsu. Zde je problematika ca prsu rozvedena na 350 stran, cca 400, pokud počítáte i prekancerózní lézi duktální karcinom in situ, který tak či tak budu muset zmínit. Ale asi to celé omezím jen na ten duktální karcinom, neboť je nejčastější, tvoří asi 80 % nádorů mammy, jinak bych se z toho zbláznila a nestihla to a byla za blbce.

Jo a ještě jedna věc se stala. Jako již tradičně na každé dovolené se mi na čele začala tvořit nějaká vyrážka. Mark mi nabídnul, že má kamarádku na kožním, ať si tam zajdu. I šla jsem a ona poměrně rychle po vyslechnuté anamnéze diagnostikovala herpes simplex typu 1. Jako what the fuck??? Odkdy je eskrze labiální herpes na čele??? No, já musím za každou cenu vystupovat z davu. Každý na to čumí jak puk, dokonce ani starý profesor na patologii mi to nechtěl věřit, myslel, že jsem se do něčeho praštila. Ale koupila jsem si na to aciklovir (až přijedu, tak budu chodící lékárna) a evidentně se mi to hojí rychleji, než se mi to hojilo jindy, což znamená, že to asi fakt je ten proklatý vir zabydlený v mém nebohém ggl. Gasseri. Doktorka říkala, že to spouští hlavně spálení od slunce a vzhledem k tomu, že já si v neděli spálila xicht a vypadala jak Vinnetou, tak asi nebyla daleko od pravdy. Často to může být i stres, což bude příčina mých lednových a červnových vyrážek (pročpak asi), zatímco srpen a září mají na svědomí dovolené. No bezva. A já se divím, že nemám od moře ani jednu fotku, kde nevypadám retardovaně.

Večer opět hospůdka, libanonské pivo Almaza, mrkvičky a chroupací dobroty. La dolce vita.

Vsuvka

(napsáno 18.7., ale nedostala jsem se k internetu, abych to mohla publikovat)

Tak začínám užívat blízkého východu plnými doušky J Ležím na koleji v posteli, mám kolem 38 a neustávající křeče v břiše, navzdory tomu, že jsem si proti nim koupila prášky. Mimochodem léky jsou tu o něco dražší než v Česku, ale za to vám prodají antibiotika bez mrknutí oka. Když jsem doma zjistila, že můj lék na diarrhoeu je i podle letáku na předpis a je to zřejmě antibiotikum s desinfekčním účinkem, koukala jsem jak tele na nová vrata.

Inu, zkoušet domácí kuchyni se nevyplácí… Když on byl ten salát tak extrémně chutný, že jsem si nemohla pomoct a pořád jsem si ho přidávala, když jsme v Súru měli tradiční oběd u moře, sestávající tradičně z hromady předkrmů a na závěr nás čekaly výborné ryby. Ale o tom podrobně později.

Štve mě, že jsem zaostala s blogem, ale mám toho poslední dobou tolik, že nevím co dřív. Jsem na sebe naštvaná, protože toto píšu jednak proto, abych měla pěkné zaznamenané vzpomínky a jednak proto, že to přeci jen asi tak pět a půl lidí čte J

Ani z poslední doby nemám moc fotek, na náš poslední celodenní výlet jsem si zapomněla dobít foťák a ten umřel po prvních 20 fotkách. To jsem na sebe byla taky pěkně naštvaná. Ve čtvrtek jsme byli zase v úžasných jeskyních a tam se pro jistotu fotit nesmělo, tak jsem si koupila aspoň leporelo. No, nicméně, teď když ležím v pelechu, tak to můžu dohnat… Od kamarádů si popřetahuju fotky a něco hodím na web J I když jsem právě zjistila, že můj login má nějaký limit a ten se mi asi podařilo přetáhnout, tak moc teď nevím, jak moc se mi bude dařit přetahovat, možná se budu muset omezit na fotky v textu a oželet kompletní upload alb.

Ach jo, včera v noci jsem vážně myslela, že umřu. A popravdě už jsem si to nad ránem i přála, aby už to bylo pryč. Nehorázné křeče v břiše od půl jedenácté do půl čtvrté nepřejete ani svému úhlavnímu nepříteli. No, teď už se cítím trochu líp, i když mám občas takovou malinkou zimnici a pořád ještě teplotu. Navíc mi právě zavolal můj chlupatý kontakt z univerzity, tak se mi ještě přitížilo J Ještě že jsem otrávená, chtěl mě dnes večer pozvat na večeři, aneb všechno zlé je k něčemu dobré!

Poslouchám Adele a přemýšlím, jak se asi mají moji kamarádi, kteří se dnes vydali do města na velké ruské kolo. No, já jsem ráda, že v sobě udržím černý čaj bez cukru a oni mě celý den přemlouvali, abych s nimi šla na nějaký pitomý kolotoč. To zrovna!

Nu, tak se omlouvám sobě i svým pěti a půl pravidelným čtenářům a jdu dohnat dny, které jsem nezaznamenala.

Den 7. - Jak jsme si hrály na muslimky

Sedmého dne sice Bůh možná odpočíval, ale my měli pondělí, čili budíček v 6:30. Jo, já vím, že tu furt píšu o spaní, ale ono se při tom deficitu na nic moc jiného myslet nedá :-) Den v nemocnici nebudu popisovat nijak zdlouhavě, bylo to zase super, jako ostatně vždy, s kolektivem si rozumím čím dál víc a perfektně si to tam užívám. Jo, vlastně ráno byla na našem oddělení neuropatologická konference, která začala zajímavou přednáškou o kraniosynostózách. Ta byla plná zrůdných dětiček, které byly opravdu natolik zrůdné, že porážely i nomu. (Vy, kdo nevíte, co je to noma, tak si to prosím hlavně negooglete.) Přednášel to plastický chirurg a říkal, že je to důležité operovat už jenom kvůli estetice, protože tyto děti bývají ve velmi vysokém procentu odvrženy matkami (a já se těm nebohým maminám po těch fotkách ani nedivím.) Pak se diskutovaly zajímavé případy, promítaly se střídavě MRI a preparáty, moc se mi líbilo, jak člověk vidí ty různé specialisty integrovaně spolupracovat na jednom případu.

Ze školy jsem výjimečně utekla už ve 2, protože jsme měli organizační schůzku kvůli kolejím a pak jsme si dali sraz na 4 hodiny, že pojedem do úplného centra Bejrútu, kterému se zde říká Centre Ville (mimochodem, Bejrút patřil Francii, proto některé názvy zůstaly). Nejprve jsme se vydali do mešity Mohhamad al-Amin, tedy do té modré, která trochu napodobuje istanbulskou Hagiu Sofiu a kterou jsme viděli už první večer. Průvodce praví, že je v ní pochovaný Rafic Hariri, ale já žádný vstup do hrobky neviděla. Největší atrakce přišla u vchodu, protože jsme se dozvěděli, že děvčatům dlouhé kalhoty, rukávy a pokrývky hlavy nestačí. A to jsme se třepali do města v zácpě, nalepení na sebe a zababušení jak lyžaři v neklimatizovaném taxíku a přitom jsme mohli přijít v plavkách. Dali nám totiž do rukou černé hábity a šátky a přišla velká zábava.

Den 6. - Jak jsem navštívila Národní muzeum v Bejrútu

Ani v neděli se tu člověk moc nevyspí. Je tu toho tolik k vidění, že jsme si dobrovolně domluvili sraz v 8 ráno na snídani a hned poté jsme si stopli taxi a nechali se odvézt do muzea. Tad se té službě říká service a funguje to tak, že vás za směšné 2 000 lir (1 €) dovezou na světa kraj. Jezdí tu i takové větší vozy, kam se pohodlně vejde 10 lidí, a tak jsme se tam naskládali a jelo se.

Pak tu jsou ještě autobusy, které stojí dokonce jenom 1 000 lir, ale ty nemají zastávky a spíš tak libovolně jezdí po městě, takže musíte mít štěstí, aby jel zrovna kolem vás a odmávnout si ho. Zastaví vždy a všude. No, kde jsme to byli. Jo, muzeum! Vylodili jsme se přímo před vchodem a já teda docela koukala, jak je už ta budova zvenku krásná a upravená. V Bejrútu moc takových není. Buď jsou po válce neobydlené a polozbořené nebo mají aspoň ve fasádě kulky, bez nich to prostě není ono.

Den 5. - Jak jsem kráčela po 1000 let staré historii a mezi 1000 let starými stromy

Vstávání bylo krušné, jako ostatně každé vstávání zde, protože je tu tolik věcí, které se musí vidět, zažít a prožít, že na spánek jednoduše nezbývá čas... K mému velkému zklamání pro nás zase přijel ten pravěký samohyb, o němž jsem zapomněla zmínit, že jeho řidič měl rád dvě věci. Troubení a arabskou hudbu. Jeho klakson uměl vyloudit dokonce 3 tóny, což nám rád znovu a znovu předváděl. K tomu si neustále na plné kule pouštěl arabské pecky, takže na nějaké dospávání během cesty vážně nebyl prostor. No, asi za hodinu a půl jsme přejeli půl země a dorazili do Tripolisu neboli Tarábulu, jak říkají Arabové. Na úvod nás čekala typická libanonská snídaně, která měla sladkou (sýr a med) a nesladkou (mleté maso) verzi. Spočívalo to víceméně v pečivu, v němž bylo zapečeno jedno nebo druhé. Obojí se polévalo speciálním sirupem a na tu masovou věc se ještě nakapal citron. Mně to docela chutnalo. Medium rare sirloin steak je teda lepší, ale všeobecně vždycky jsem vždycky z místní kuchyně z počátku trošku zmatená a nejistá a posléze nadšená - s každým soustem mi to chutná víc a víc. Nejdůležitější pravidlo je, že úplně všechno tady chutná jinak než v Evropě. Dokonce i americké brambory v cafeterii jsou posypané čerstvou mátou.

Ha há, já to mám vlastně zvěčněné, jak to vypadalo!

Po snídani jsme se vydali do ulic města. Tripolis je úúúúúúúúplně jiný než Bejrút. Teď teprv vidím, že Bejrút je až na tu dopravu a chudinské čtvrti docela evropské a evropsky vypadající město, s lidmi evropsky smýšlejícími a evropsky se oblékajícími. Tripolis je pravý muslimský svět. Ženu bez šátku aby člověk pohledal, naopak je jich většina oděna od hlavy až k patě v nějakém hábitu, někdy typicky černém, jindy v různých barvách - levandulová, růžová... Obvykle mají sladěné i boty a kabelku. Aneb snaží se na tom svém nepříliš nápaditém outfitu vyřádit co nejvíc. Ta jedna růžová paní vypadala doslova jako Legally Blonde (Pravá blondýnka) na arabský způsob :-) První atrakcí byla vysoká hodinová věž a pak také zajímavý muž, který nabízel na ulici limonádu velmi svérázným způsobem.

Povšimněte si prosím sklenice v jeho levé ruce. Moc si nedovedu představit, jak to zařízení funguje a jak to čistil, ale limonáda byla výborná a já na sobě zatím příznaky střevní ulcerace ani difúzní peritonitidy nepociťuju, takže tento kulinářský zážitek možná nakonec i přežiju. Tripolis je mj. známý zlatnickými mistry, čili jsme samozřejmě museli navšítit jeden z místních súkú. Súk je něco jako trh, akorát je to spíše ulička plná obchůdků, než klasické stánky. Z většiny šperků přecházel zrak, místní zlatníci své řemeslo ovládají opravdu bravurně.

Každý obchodník se snažil vtáhnout vás dovnitř a něco utržit, ještě že jsme spěchali a já se nemohla nechat zlákat. Po průchodu súkem jsme přišli ke starému jakoby atriovému domu, ve kterém sídlila ruční továrna na mýdlo.

Tato mýdla jsou místní specialitou (a podle mě perfektním suvenýrovým dárkem, tak se máte na co těšit). Vyrábějí se z olivového oleje a glycerinu, čili jsou pro pokožku velmi blahodárná, a mají desítky vůní. Nádherně a tak nějak typicky libanonsky voní mýdlo cedrové, ale našli byste zde mátu, růže, geranium, levanduli, rozmarýn a spoustu dalších. Vyrábějí také oleje, jejichž vůně vám údajně zůstane v kůži po dva dny. Až narazím na nějaký obchůdek s příznivými cenami, tak to hodlám vyzkoušet v praxi :-) Mýdla tu mají všeliké tvar. Velkou památkou a atrakcí je mýdlový korán z 15. století.

Specialitkou jsou mýdlové hrozny, které se hojně využívají pro dekoraci a parfemaci šatních skříní. Podařilo se mi také zachytit místní ženu při výrobě, podívejte se, jak ošklivě se dívá, oni všeobecně nesnáší, když je někdo fotí, ale přitom jak mám vyhrát World press photo, když nezachtím žádné domorodce? To je vždycky tutovka a porotci na to hrozně letí :-)

Z voňavých prostor továrny jsme se vrátili do ulic a vylezli strmý kopec, abychom stanuli na jednom z nejvyšších bodů Tarábulu, kde se již od roku 1103 Citadela Raymonda Saint-Gilles. Rytíř Saint-Gilles byl toulouský hrabě a křižácký vojevůdce, který Tripolis několik let obléhal a po jeho dobytí zde nechal postavit takřka nedobytnou citadelu. Nemám bohužel žádný obrázek z druhé strany řeky, kde by bylo vidět, jak obrovská tato pevnost je, tak mi to musíte věřit. Další historii načtenou z průvodce si teď nevybavuji, nicméně po mnoha letech citadelu dobyli Arabové zpátky a pak byla také využívána Osmanskou říší.

Vstupní brána s vodním příkopem

Z celého komplexu na mě dýchala atmosféra dávných věků, kdy muži byli chrabří rytíři, kteří se vydali osvobodit svatou zemi. Bylo to naprosto neopakovatelné. Tvrz měla velmi komplikovanou strukturu, opravdu masivní hradby, které navíc údajně mají ve svých útrobách římské sloupy, aby byly bytelnější. Po dobytí Muslimy byly některé její části úmyslně zbourány, zejména kostel a kaple, zbytek potom rozebral zub času. I tak je ale návštěva citadely obrosvkým zážitkem. Ve fotoalbu je asi milion fotek, sem jich dám pár pro představu.

Hned vedle citadely parkoval kus libanonské armády, která je tu vyloženě na každém kroku. Vozidla jsem vyfotila nenápadně z vršku citadely, vojenské objekty, vojáci a zbraně se tu zásadně fotit nesmějí.

Zatímco Bejrút je město plné mrakodrapů a nových budov, Tripolis vypadá jak z Aladina. Malé staré hranaté domky s plochou střechou byly z citadely velmi dobře vidět. Všeobecně celé město vypadá, že za chvilku spadne. Částečně proto, že se země ještě úplně nevzpamatovala z války a částečně proto, že se tu o ty nemovitosti nijak extrémně nestarají.

Skoro jako druhé Picadilly!

Krásných historických orientálních budov na spadnutí tu najdete spoustu

U citadely jsme znova nastoupili do samohybu a vydali se na východ, do pohoří Libanon. Ani si nedovedete představit, jak nádherné, exotické a hlavně vysoké hory to jsou. Nejvyšší vrchol, Qurnat as Sawda, měří neuvěřitelných 3 088 m! Když uvážíte, že 80 km od toho je 0 m vysoké moře, tak si již jistě lépe dokážete představit to převýšení. Uprostřed hor jsme zažili typický libanonský oběd. 

Toto mi připomíná závěrečnou svatební hostinu z Mrazíka

Spočívá v tom, že před vás dají talíř s asi 3 libanonskými chlebíky a kolem vás začnou rozeskládávat různé talíře a misky plné různých věcí. Hummus, sýry, ořechy, masové kuličky, sýrové závitky, masové taštičky, saláty, ovoce, zeleninu, další sýry a pomazánky a mezi tím všudypřítomné džbánky olivového oleje. 

Když decentně ochutnáte z každé mističky a jste už docela plní, tak show teprve začíná. Nejen že neustále přibývá talířů a mističek. Taky vám začnou nosit různé druhy masa - smažené kuličky, závitky, klobásky, něco jako čevabčiči či masovou směs s rýží servírovanou ve střívku, místní specialita. Čišník se opravdu činil a ty velké masové koule na obrázku byly úžasné.

No, nadlábli jsme se k prasknutí. Popravdě jsem po tomto jídle vypadala, že už dokonce nějakou dobu přenáším :-) Pak nám ještě nachystali spousty ovoce, ale než jsme se pustili do něj, tak jsme si zatančili libanonské kolečko. Tančila ho rodina sedící vedle, a tak se naši opatrovatelé jali naučit to i široké mezinárodní masy. Vzhledem k tomu, že jsem se do víru tance vrhla první, tak nemám žádné fotky, ale až seženu nějaké, tak dodám. Moc jsme si to užili, cítila jsem se skoro jako Arabka!

Po tomto krásném odpoledním takřka večírku nás samohyb popovezl ještě kousek výš a my vstoupili do téměř posvátné rezervace The Cedars Of Lebanon. Existuje ještě jedna rezervace, na jihu, v pohoří Šúf, která se jmenuje The Cedars Of God. Takový přírodní úkaz jsem snad ještě neviděla. Ty největší stromy byly 800-1000 let staré a bylo jich opravdu požehnaně. Cedry jsou typické tím, že nejprve narostou do výšky a pak se začnou rozpínat do šířky a košatět, proto ty staré jsou opravdu majestátní kolosy. Žel bohu mi hned zkraje chcípla baterka, čili posledních 9 fotek v albu není mých a některé z nich dávám i sem. Ještě před vstupem do parku jsme viděli zhruba 900 let starý cedr, podle něhož byl vytvořen motiv na libanonské vlajce, čili je to nejspíš jejich nejnárodnější strom.

Řekla bych, že určitá podobnost tam je :-) Ovšem cedrový les je naprosto kouzelný a dech beroucí, čili pokud jsem vás doposud nepřesvědčila, že Libanon je nejlepší země na světě, tak tohle už by vás přesvědčit mělo. V údolí kvetly obrovské záhony mnou neidentifikovaných fialových květin, které tomuto místu ještě dodávaly na poetičnosti. Ehm, malá odbočka: právě sedím ve stínku v AUB kampusu a píšu, zatímco po mně neustále lozí hromady much. Copak jsem nějaká kráva?!?! Potřebovala bych takovou tu plácačku, jak ji měli ve 3 veteránech, protože za chvíli už to asi psychicky neunesu a uteču.

Cedrů už je dnes hrozně málo a každý strom je velmi pečlivě chráněn a žádný Libanonec by na ně nevztáhl ruku. Dříve jich bylo samozřejmě více, ale cedrové dřevo je velmi oblíbené z několika důvodů. Již staří Féničané jej používali na výrobu lodí, v čemž pokračovaly i další civilizace, protože cedr má dobré mechanické vlastnosti. Dále je v tomto dřevě hodně oleje, a proto velice dlouho hoří a navíc při tom hoření nádherně voní. Jenže zabere 20 minut pokácet takový strom, ale alespoň 500 let, než naroste nový.

Cedr uprostřed je údajně cca 600 let starý

Když dva cedry rostou u sebe a začnou košatět, tak větve začnou prorůstat navzájem do kmene vedlejšího stromu. My jsme si říkali, že to skoro připomíná Filemona a Baucis.

Všude po lese byla v takových malých klíckách cedrová miminka, třeba jen 30-50 cm vysoká, kdo ví, jak dlouho potrvá, než z nich budou aspoň stromky. (ty mouchy mě přivádějí k šílenstvííííííííí) Na další fotce jsem zachytila strom, který byl slavnostně zasazen 1952, abyste měli představu, že po téměř 60 letech má velikost průměrného vánočního stromečku.

Samozřejmě jsme všichni chtěli z tohoto lesa památku, takže jsme se vydatně nafotili :-)

Zleva: Honza, Andrej, já a Darinka

A tady je celá naše grupa na úplném vrcholu parku

Co vám budu povídat, byla to naprostá bomba a celkově jsem z celého výletu byla úplně nadšená. Ještě cítím potřebu zahltit svůj blog nádhernými cedry. Teď půjdeme na prohlídku Modré mešity a zítra dopíšu neděli. Jo a fotečky z celého dne (jé, zrovna kolem proběhl malý zrzeček) najdete tady :-) Jo a většina těch alb je veřejných, aspoň myslím, takže všechna najednou můžete vidět teoreticky tu. Ještě jsem to nenastavila všechno, postupně to tam nahážu. Tak, dost řečí, a kochejte se!

Den 4. - Jak jsem potkala Blanku Matragi

Poslední 3 dny byly tak nabité, že jsem získala trošku skluz, což mě mrzí, protože nejautentičtější ty zážitky jsou, když se zaznamenávají čerstvé. Ale to nevadí, můj 4. den v Bejrútu byl poměrně krátký. Ráno jsem na osmou naběhla do nemocnice, dala jsem si skromnou snídani, jako ostatně vždy, vzhledem k tomu, že to mám zadarmo, která sestávala z palačinky, donutu, milkshaku, čaje a zabaleného croissantu na svačinu. Už jsem nabrala tak zhruba 10 kilo, za tu dobu, co tu jsem, a z profilu vypadám, že každou chvíli budu rodit. Ale tolik mi tu chutná, že nějak nemůžu odolat, sakra.

Den na patologii byl naprosto úžasný. Už mě tady znají všichni lékaři, celkem dobře se znám i s rezidenty, s nimiž sdílím Resident's office a perfektně si to užívám. Libanonská kamarádka Tala mi řekla, že mám obrovské štěstí, že patologie je jedno z nejpřátelštějších oddělení v nemocnici a má pravdu, lidi jsou tu prostě úžasní a všichni jsou ke mně moc milí. Jak už jsem psala, mým hlavním tutorem je Dr. Mark Jabbour. Je to chief resident a dává mi neuvěřitelně moc do profesního života. Celý den jsem strávila odečítáním preparátů a probíhalo to tak, že jsem to sama musela popisovat a snažit se přijít na to, co to je. Když jsem neměla páru, tak mi poradil, ale občas se mi stalo, že jsem to poznala na první pokus, to mi vždy řekl excellent a já na sebe byla hrozně hrdá. Mým prvním úspěšným úlovkem bylo, když jsme koukali na štítnou žlázu a já se ptám... Aren't these cells those Little orphan Annie's eyes? And he said exactly! A já byla hrozně pyšná, protože do té doby jsem si připadala hrozně tupá. Navíc z některých těch tkání jsme připravovali preparáty den předtím, takže bylo úžasné to nejprve vidět makro při krájení, osahat si to a pak si to prohlížet mikro. Probíhá to tu tak, že rezident si nejdřív všechny preparáty projde, připraví si papíry a předběžně určí diagnózu a pak přijde odpoledne pathologist, ted něco jako u nás prostě atestovaný lékař a ten preparáty prohlíží a rezident zapisuje popis preparátu. A já vždycky sedím u těch přídatných očí a koukám na to s nimi a hrozně mě to baví. Dr. Boulos je na mě moc milý, vždy se ptá, jak se mám, jak se mi tu líbí a krásně popisuje preparáty, jenom kvůli mě, protože ten rezident to všechno ví, a všechno mi vysvětluje, je to úplně úžasné. Taky jsme s doktorem Khalifahem prohlíželi cytologie z děložního čípku, což jsem chápala asi tak podobně jako Kupkovy či Filovy malby. Gynekopatolog ze mě evidentně nikdy nebude. No, nicméně jsem nemocnici opouštěla v 17:15, protože to bylo tak perfektní, že ačkoliv byl pátek, tak se mi ani pryč nechtělo.

V 7 byl sraz na velkou party, tak jsem si řekla, že ve volné hodince se půjdu projít po Hamra, což je naše část Bejrútu, kde bydlíme a kde je univerzita. Také je to část Bejrútu s nejvíce obchody, je tam i obdoba naší Pařížské se spoustou světových módních značek. Tam jsem ještě nebyla, nicméně určitě ne všechny značky jsou na té ulici. V okolí už jsem zatím viděla Valentino, Vivienne Westwood, Tiffany's, Versace a možná nějaké další. Vždycky vykřiknu nějaké jméno, když ten obchod uvidím, třeba Vivienne Westwood!!! a ostatní se na mě dívají, jako bych znala každého hokynáře v Libanonu, protože většina o ní v životě neslyšela :-) Abych neodbočovala, šla jsem se projít po Hamra, koupila jsem si hromadu točené zmrzliny a prohlížela si ulice a čilý ruch na nich. Vzala jsem si jen velmi krátké pouzdrové šaty, takže jsem každou chvíli poslouchala nějaké povykování či pískání, ale už jsem si na to docela zvykla. Libanonky jsou dost malé, takže svou výškou budím dost velký rozruch. I tak si jdu po Makdissi street a říkám si, tady někde má vlastně Matragi ten svůj salón, když v tom uvidím krásnou, pěstěnou ženu s dlouhatánskou rudou hřívou. Spadla mi brada. Ona zrovna telefonovala, tak jsem ji nenápadně pronásledovala za roh a když se zastavila, tak jsem opatrně přistoupila a ptám se: "Dobrý den, nejste náhodou Blanka Matragi?" (debilnější dotaz to už být nemoh, ale chápejte, byla jsem v šoku)
BM: (usmála se) "No, to jsem."
Chvíli jsme tam stály a koukaly se na sebe, protože já byla pořád v šoku a nevěděla co říct...
Já: "Já se omlouvám, že Vás ruším, ale jsem Váš obrovský fanoušek a zrovna jsem si říkala, že tady někde máte ten salón, na který jsem se chtěla aspoň podívat a v tom jsem Vás uviděla."
Pak se mě ptala, jestli jsem tu na dovolené, tak jsem říkala, že ne, že na stáži, celý měsíc. Ona se však omluvila, že by mě provedla, ale že zrovna hrozně spěchá, takže teď nemá vůbec čas, ale že se mám někdy zastavit :-) Pak mi podala ruku, rozloučily jsme se a já odcházela v podobném rauši, jako kdyby se mi Johnny Depp právě podepsal na břicho...

Toto je značka na stěně domu, který sice vypadá omšele, ale předpokládám, že ona má na jednom místě právě celou svou "dílnu" se všemi švadlenami, vyšívačkami, malířkami a návrhářkami

No, pak jsem teda plynule přešla na sraz na International Food and Drinking Party. Přijel pro nás autobus, který vypadá jako ten Ottův ze Simpsonů. Myslela jsem, dle prvního dojmu, že se to ani nemůže pohybovat, ale brzy jsem byla vyvedena z omylu. Místo na nohy asi 5 cm, sedačky tvrdé, strašný randál, ale byla to sranda.

Dopravní prostředek, který vzdáleně připomíná autobus

Tímto samohybem jsme jeli asi 2 hodiny, až jsme dojeli k letním domu Elieho, což je libanonský NEO. Na velikánské terase již byly nachystány stoly, které jsme brzo zavalili hromadami jídla a alkoholu. My jsme si se Slováky zabrali jeden a udělali z toho takový československý happening, v nabídce byla parenica, korbáčiky, klobásy, salám, bramboráky, slivovica, Becherovka, Fernet a víno. Měli jsme úspěch. I ostatní výpravy se činily, ochutnala jsem hromadu jídla a ochutnala ještě mnohem víc alkoholu... Hlavně 4 druhy polské vodky. Polsko je všeobecně velice fajn výprava, je jich tu celkem 5. Musím říct, že celý areál byl nádherný. Bylo tak několik řadovek, dohromady tam žilo asi 8 rodin, měli pro sebe velký bazén s lehátky, okolo všude nádherné skály a hory, libanonská flóra, hrobové ticho a velmi příjemný chladivý vánek z hor. Dovedla bych si to představit třeba jako zimní sídlo, kam bych utíkala, před českými mrazy.

Na závěr jedna fotečka z večírku, je nás tam taková větší skupinka :-)

Horní řada děvčat, zleva: Anne Marie (FR), Nicole (moje spolubydlící, Brazil), Bouchra (libanonská NORE), já, Rita (SWE), 2 Tunisanky, Alenka (SK), Timea (Magyár)

Dolní řada zleva: Ľubo (SK, Alenčin brácha), Pawel (PL), Adam (další Magyár)

Domů jsme přijeli až po půlnoci, takže jsme se velmi rychle rozešli do našich postýlek, protože druhý den ráno nás čekal sraz v 8, abychom se mohli vydat na celodenní výlet na sever země!

Pár fotešek k vidění zde :-)

Den 3. – Jak vytvořit iluzi rozsáhlého nádorového procesu v několika hodinách

Dnes mám asi rekord! Je půl dvanácté a já už ležím na posteli a poslouchám nějaký arabský mix pro autentickou atmosféru J Dnes toho na patologii moc na práci nebylo, takový spíše volnější den. Ráno jsem si vyslechla přednášku na téma diagnóza metastáz bez známého primárního nádoru a musím říct, že to bylo velice zajímavé. Líbí se mi, že je tady oficiálním medicínským jazykem angličtina, čili veškeré lékařské debaty probíhají v angličtině. A i když se baví občas arabsky, pořád používají anglické termíny, pozměněné tvary slov jako třeba u nás počeštěná biopsie zde vůbec neexistují.

Zapomněla jsem zmínit, že jsou na mě všichni velmi milí. A musím zdůraznit, že ženy i muži. I mezi rezidenty jsou tu dvě ženy, i když většina žen zde pracuje spíše jako laborantky. Všichni se mě pořád ptají, jak se mi tady líbí a jaká je Praha a jeden lékař říkal, že slyšel, že je to nejkrásnější hlavní město v Evropě. Jedna paní laborantka mi dokonce přinesla i arabskou sladkost, zabalenou do ubrousku, že mi to ráno schovaly, že to prý musím ochutnat J

Výhodou je, že v nemocnici je wi-fi, takže mám přístup k poště aspoň tam, když na koleji mám smůlu. To je asi tak jediná věc, kterou bych svému ubytování vytkla, jinak je to skvělé a dokonce nám tu každý den uklízí. Vždycky si připadám jako 7 trpaslíků po řádění Sněhurky…

Jedna rezidentka mi asi ve 2 řekla, že klidně můžu jít domů. Nenechala jsem se pobízet a asi za 20 minut už jsem si rozdělávala lehátko. Voda je naprosto úžasná. Člověk je sice z toho počasí extrémně vyhřátý, ale voda je pořád natolik teplá, že nemusím trávit téměř žádný čas osmělováním a většinou se rovnou odrazím a plavu. Moře je tu hodně slané a jsem si jistá, že tím pádem i nadnáší více než třeba Jaderské. Dnes jsem poprvé viděla medúzy. Ve vodě tedy ne, ale byla jsem dvakrát upozorněna ze břehu, že je nějaká nedaleko mě. Já v panické hrůze vždy začala prchat, jako by se ke mně blížil žralok bílý, který půl roku nežral, ale medúza mě kupodivu nepronásledovala. Nejspíš toho za pomoci těch svých asi 10 neuronů není schopná. Zaujalo mě však, že chrabrý plavčík se nebojácně vrhal do vody a ty potvory lovil holýma rukama! Ta položená na plocho měřila téměř půl metru, ta na boku takových 30 centimetrů. Vím, že s talířovkou ušatou se asi nemůžou rovnat, ale i tak to podle mě nejsou žádní drobečci!

jellyfish

Hned po prvním okoupání jsem se důkladně (tedy aspoň jsem si to myslela) namazala krémem, protože se chci opálit a ne spálit a ten melanom je prej pěkná sviňa, říkali ve škole. Byla jsem tak unavená, že jsem četbu střídala se spánkem a spalo se mi naprosto úžasně. Není lepší místo pro odpočinek! Akorát jsem večer zjistila, že jsem se nenamazala tak pečlivě, jak jsem předpokládala. Na hrudníku a na rukách se mi bílá místa (či místy už lehce bronzová) střídají s ostře ohraničenými rudými fleky na mých oblíbených místech – okolo plavek a okolo podpaží i na rukách. Vypadám, jako bych měla plošné hemangiomy na 30 % těla. Blbeček k pohledání. Na obranu značky Just musím říct, že natřená místa byla chráněná perfektně, ale ten zbytek to odnesl i za ně. Holt komu není shůry dáno, až se ucho utrhne J

Večer jsme se šli jen tak v klídku projít jako čtyřčlenná československá skupinka. Kolega měl vytipovaných pár mešit, v noci pěkně nasvícených a ještě jsme navíc potkali opuštěnou strážní budku. Přes den tam stojí vždy tvrdý muž s výrazem náčelníka Apačů a v rukou drží nějakou velkou zbraň, čili se k němu bojíme přibližovat. V noci jsme se však mohli vyblbnout, tak jsme tam strávili asi 20 minut focením se.

budka v libanonských barvách včetně cedru na boční straně

Na cestě zpátky jsme potkali extrémně dobře zásobené ovo-zele. Ťamani v Praze se můžou jít zahrabat. Už cestou z nemocnice jsem si vlastně koupila na pláž fíky ve stánku na rohu ulice, ale ty mě velice zklamaly, neboť uvnitř byly spíš bílé než rudé a nebyly ani moc sladké. Hrozny z tohoto obchodu byly lepší, i když si tu cukernatost ovoce vzhledem k počasí představuju pořád ještě trochu jinak. Ale ceny jsou lepší než u nás a mají tam tolik druhů ovoce, že jsem některé v životě neviděla.

Cestou zpátky jsme ještě potkali pěknou, malou mešitu. A pak už jsme se konečně doplazili na kolej a já se jdu konečně aspoň trošku vyspat, protože zítra máme party s prezentací národních jídel a nápojů, čili to nebudu spát asi vůbec :-)

Ranní update: stále mám všude červené fleky a vypadám jako úplný debil.