Právě sedím ve vlaku na Moravu a mám chvilku čas přemýšlet. Poslední tři týdny jsem prožila jako ve snu - daří se mi, na co sáhnu. Čekala jsem, že se to brzo musí zlomit. Dnes jsem si zase po dlouhé době uvědomila, že lidi jsou strašný svině. Co mi na náladě taky nepřidává, je fakt, že tohle píšu ve vlaku ČD, připadám si po několika měsících s Regiojetem, jako by mě Doctor Who odnesl v Tardisu někam do doby normalizace. Aspoň že se přibelhal tlustý pán s občerstvením - šunkový Crocodille mě zachrání před smrtí hladem. Víno ovšem mají už jen červené, obecně výběr občerstvení velmi omezený, člověk si s RJ velmi rychle zvyká na jiný standard.
Co mě na druhou stranu příjemně překvapilo, že ve vestibulu hlavního nádraží, tam, co se prodávají jízdenky, jsou ve skleněných vitrínách vystaveny nejvýznamnější trofeje českých tenistů, které bych asi neviděla, kdybych nebyla nucena nasednout do tohohle otřesného dopravního prostředku. Ovšem ty poháry, pokud jsou skutečně pravé, jakože tak vypadají, opravdu stojí za vidění - Petřina trofej z Wimbledonu, Tomášova mísa za účast ve finále Wimbledonu či Fed Cup jsou kusy nádobí, které neuvidíte jen tak někde.
Zpátky k tématu. Lidi jsou svině, ne že bych to nevěděla, ale u některých mě to nepřestává překvapovat. Prostě když máte pocit, že jste konečně šťastní a že život je skvělý, tak se zjeví úplně odnikud a bodnou vám kudlu do zad. Měla bych si to vytisknout a pověsit na postel, abych na to už nikdy nezapomněla, tím pádem se vyhnu dalšímu zklamání.
Rozhodla jsem se, že nechci mít svůj blog jen o cestování a chci pravidelně psát. Ale nechci si tady rozhodně stěžovat, jen mi dnes ujely nervy. Veskrze jsem pozitivní člověk. And I won't let them crush my spirit!!! Navíc mi stejně teď nemůže nikdo nic udělat, udělala jsem farmačku, vyhrála jsem cenu se svou první vědeckou přednáškou v životě, mám skvělou práci... Prostě je všechno až příliš perfektní na to, abych si tu náladu nechala kazit!!!
Už jsem skoro doma, jedu tam skoro po třech měsících. Vedle sebe mám na sedačce položené obrovské sametové srdce plné belgických pralinek. Moji úžasní rodiče predevčírem oslavili 25. výročí svatby. Tak jsem vzala svou první výplatu a navybírala pralinky jejich oblíbených příchutí. Čili k tomu výčtu, jak je můj život vlastně super, můžu ještě přidat fakt, že žiju v naprosto dokonalé rodině, moji rodiče mají takový zvláštní a v dnešní době neobvyklý vztah zvaný fungující manželství, no a mám skvělého bráchu, kterému před dvěma týdny bylo 19, tak mu taky vezu dárek. Připadám si jak strýček z Ameriky :-) Tak či tak se domů už vážně těším, posledních pár kilometrů a všechny problémy budou ty tam, protože si odpočinu v rodinném kruhu, který miluju, a to je něco, co mi nikdy nikdo nemůže vzít!
Co mě na druhou stranu příjemně překvapilo, že ve vestibulu hlavního nádraží, tam, co se prodávají jízdenky, jsou ve skleněných vitrínách vystaveny nejvýznamnější trofeje českých tenistů, které bych asi neviděla, kdybych nebyla nucena nasednout do tohohle otřesného dopravního prostředku. Ovšem ty poháry, pokud jsou skutečně pravé, jakože tak vypadají, opravdu stojí za vidění - Petřina trofej z Wimbledonu, Tomášova mísa za účast ve finále Wimbledonu či Fed Cup jsou kusy nádobí, které neuvidíte jen tak někde.
Zpátky k tématu. Lidi jsou svině, ne že bych to nevěděla, ale u některých mě to nepřestává překvapovat. Prostě když máte pocit, že jste konečně šťastní a že život je skvělý, tak se zjeví úplně odnikud a bodnou vám kudlu do zad. Měla bych si to vytisknout a pověsit na postel, abych na to už nikdy nezapomněla, tím pádem se vyhnu dalšímu zklamání.
Rozhodla jsem se, že nechci mít svůj blog jen o cestování a chci pravidelně psát. Ale nechci si tady rozhodně stěžovat, jen mi dnes ujely nervy. Veskrze jsem pozitivní člověk. And I won't let them crush my spirit!!! Navíc mi stejně teď nemůže nikdo nic udělat, udělala jsem farmačku, vyhrála jsem cenu se svou první vědeckou přednáškou v životě, mám skvělou práci... Prostě je všechno až příliš perfektní na to, abych si tu náladu nechala kazit!!!
Už jsem skoro doma, jedu tam skoro po třech měsících. Vedle sebe mám na sedačce položené obrovské sametové srdce plné belgických pralinek. Moji úžasní rodiče predevčírem oslavili 25. výročí svatby. Tak jsem vzala svou první výplatu a navybírala pralinky jejich oblíbených příchutí. Čili k tomu výčtu, jak je můj život vlastně super, můžu ještě přidat fakt, že žiju v naprosto dokonalé rodině, moji rodiče mají takový zvláštní a v dnešní době neobvyklý vztah zvaný fungující manželství, no a mám skvělého bráchu, kterému před dvěma týdny bylo 19, tak mu taky vezu dárek. Připadám si jak strýček z Ameriky :-) Tak či tak se domů už vážně těším, posledních pár kilometrů a všechny problémy budou ty tam, protože si odpočinu v rodinném kruhu, který miluju, a to je něco, co mi nikdy nikdo nemůže vzít!
Žádné komentáře:
Okomentovat