Do Lisabonu a dál

Čas nějak rychle běží. Ještě jsem nestihla vstřebat a sepsat zážitky z Pyrenejí a už sedím na letišti Aerogare das Lajes (čti Lážeš) na ostrově Terceira (Tersaira) a čekám na letadlo na ostrov Faial. Zkusím nějak stručněji sepsat uplynulé dva dny, protože jestli se rozkecám, tak ten skluz už nedoženu.

Naše dovolená začala v sobotu 5.8.2017 zločinem proti lidskosti - vstáváním v 3:30. Letadlo do Lisabonu mělo totiž odlétat v 6:45 a cestovka zadala sraz ve 4:45 na terminálu. No, abych to vzala popořadě - tím "naše" myslím sebe, tátu a mámu, tím "cestovka" myslím CK Katu, se kterou naši byli už loni na Madeiře a moc si to pochvalovali. A tak se letos, teda vlastně už loni, rozhodli jet s nimi na Azory, což jsem jim záviděla a tak mi nabídli vzít mě s sebou.

Tak tedy jsme vstali v ten otřesný čas (takhle brzo jsem vstávala naposled před výstupem na Pico de Aneto) a po čtvrté jsme vyrazili na letiště. Vůbec nechápu, jak někdo mohl jet třeba z Liberce - já bydlím 15 minut autem od letiště a i tak se to skoro nedalo. Nu, na letišti jsme se potkali s průvodcem Petrem a zbytkem skupiny. Ukázalo se, že jsem tam bezkonkurenčně nejmladší a to tak, že o hodně, poněvadž když nepočítám průvodce, tak druhý nejmladší člen zájezdu byla máma :-D Na první pohled ale všichni vypadali celkem v pohodě a že by s nimi mohla být sranda, takže dobrý.

Lisabon z rychlíku

Letadlo skutečně odletělo včas a za 3,5 hodiny jsme byli v Lisabonu. Místního času dokonce o hodinu dřív. Vyrazili jsme metrem do města (ano, mají tam metro a dokonce vede na rozdíl od Prahy až na letiště). Prohlídku jsme započali ve čtvrti Baixa (Bajša). Portugalská výslovnost je tak bizarní, že jsem se rozhodla výslovnost psát do závorek. Základy španělštiny tuší snad každý, takže v Pyrenejích to nebylo potřeba, ale portugalština je jiný level. Inu, vystoupili jsme z metra na náměstí Praça da Figueira (prasa da figuéra) s obrovskou jezdeckou sochou krále Joao I. Obecně tu mají hodně monumentů a soch na každém náměstíčku. Pak jsme se vydali na Praça Dom Pedro IV. s obrovským monumentem Pedro IV. Po krátkém rozchodu pro jídlo jsme pokračovali na Praça dos Restauradores, uprostřed, jak jinak, s monumentem. Který se jmenoval příznačně Monumento dos Restauradores. Prošli jsme kolem k Elevádoru Gloria. Je to taková horší, menší a starší zubačka, která překonává sotva pár desítek výškových metrů. Lístek na elevádor samotný stojí skoro 4 eura, takže to by si člověk rád vyšlápl kousek pěšky. My však měli zakoupenou celodenní jízdenku na hromadnou dopravu zahrnující i elevádory, a tak jsme se masňácky vyvezli tímto muzejním kousek na vyvýšené náměstí.

Odtud jsme se prošli menší uličkou ke kostelu Igreja de São Roque. Ten byl vevnitř velmi opulentně zdobený, boční lodě byly vyplněny jednou pozlacenou kaplí vedle druhé. po stranách hlavního oltáře byly dvě vitríny se spoustou kousíčků dávno mrtvých svatých, měli opravdu slušnou sbírku relikvií (teda menší než San Marco v Benátkách, ale to jsou snad všechny). Od kostela jsme se prošli k polozbořenému bývalému karmelitánskému klášteru. Kolem tohoto jsme prošli k dalšímu Elevádoru Santa Justa (Santa Žušta). Tento již dostál svému jménu, nebot šlo o opravdu kolmý výtah. Za euro padesát si člověk mohl vylézt jedno patro nad horní stanici výtahu na vyhlídku po městě. Stálo to za to, trochu tam foukalo, ale Lisabon jsme měli jako na dlani. Po pokochání jsme sjeli výtahem zpět dolů a brzy se ocitli u monumentu Dom Pedro IV.

Král João I. 

Divadlo na náměstí Dom Pedro IV.

Monument dos Restaurados

Elevádor Glória

Typické kachlové fasády zde byly k vidění v každé uličce

Karmelitánský klášter 

Výhled na centrum Lisabonu

Pohled na katedrálu (ty ploché dvě věže vzadu)

Já s klášterem

Elevádor Santa Justa

Čas pokročil, a tak jsme zalezli do metra Rossio a vyjeli směrem z centra. Vystoupili jsme kousek od letiště u areálu světové výstavy Expo 98. Prošli jsme nákupním centrem Vasco da Gama (což se mimochodem čte Vašku - vsadím se, že tohle vás v dějepise neučili) a ocitli se v obrovském areálu, který dost připomínal třeba areál olympijských sportovišt. Nejeli jsme se však dívat na hromadu betonu a architektonicky zajímavých staveb, ani na řeku Tejo (Težu), která v této části vypadala už jak moře. Jeden z pavilonů byl přestavěn na obrovské Oceanário (oseanário), a tak jsme se jako milovníci podmořského života vydali do něj. Skupina byla poměrně koherentní, nikdo se netrhnul a všichni absolvovali celou prohlídku včetně oceanária.

Musím říct, že to stálo za to. Stavbě dominovalo vskutku monumentní centrální akvárium, které bylo přes obě patra. V něm člověk mohl pozorovat nesčetné druhy ryb a paryb, které žijí v Atlantiku. Viděli jsme žraloky, měsíčníka (prej největší kostnatá ryba světa, která může vážit až 3 tuny), spoustu nádherných rejnoků, kteří neslyšně a elegantně plachtili oceánem jako podmořští ptáci, viděli jsme jednu mantu s rozpětím ploutví snad metr a půl, která byla jednou z "highlights" akvária. Pak tam plavala celá řada menších ryb, často v hejnech, ty udržovaly formaci za každou cenu, asi aby je žraloci nesežrali. Po obvodu centrálního akvária se nacházela akvária menší, rozdělená podle oceánů. V horním patře byla vidět hladina a pobřeží oceánu s příslušnou faunou (tučnáci, alky, papuchalkové etc.), v dolním patře pak podmořské obyvatelstvo těchto největších světových vodních ploch. Nejpestřejší byl samozřejmě teplý indický oceán, plný korálových útesů a barevných rybiček. Pak tam byla kromě těchto čtyř středně velkých akvárií ještě řada menších, kde byly různé vzácnější druhy nebo prostě druhy, které by ve velkém akváriu neobstály, at už proto, že by tam všechno sežraly nebo naopak proto, že byly příliš zranitelné. V těchto jsme viděli velkou chobotnici s rozpětím chapadel přes dva metry, jak se líně sune po dně a chapadly pečlivě ohmatává každý kousek akvária, viděli jsme medúzy, perutýny, mořské koníky, velekraby japonské i populární klauny očkaté a tu rybičku, co ji hrála Dory. Na celé oceanário byla hodina a půl, což stačilo tak tak. Pak jsem se prošla kolem řeky po molu a spěchala na sraz, odkud jsme vyrazili zpět na letiště.

Areál Expo 98

Budova oceanária

Rejnok (to byste nepoznali co)

Korálový útes

Měsíčník

Z expozice obojživelníků

Velekrab japonský

Indický oceán

Klauni a sasanky

O půl páté jsme byli už za security checkem, prošli duty free a šli na sklenku vína. Následně ohlásili malé zpoždění letadla, tak nebylo kam spěchat. Vzhledem k tomu, že teď sedím na nádherném místě na Faialu a mám výhled na západ slunce nad Atlantik, tak se mi o tom skoro ani nechce psát, ale stručně se zmíním. Když jsme do letadla konečně nasedli, rozjeli se, vyposlechli bezpečnostní školení a začali zrychlovat na runwayi, letadlo najednou zabrzdilo. Pak jsme tam půl hodiny seděli, čekali, co bude. Pilot nás ubezpečil, že musí přijít kontrola, jestli je letadlo v dobrém technickém stavu, aby bylo letuschopné. Nebylo. Dopravili nás tedy zpět na gate s tím, že nám musí vybavit nové letadlo. Na toto jsme nakonec 3 hodiny po plánovaném odletu skutečně nastoupili. Ještě chvíli jsme čekali, než údajně naloží všechna zavazadla. Proč údajně? Protože na ostrov Terceira (Tersaira) jsme nakonec doletěli, ale nedoletělo jediné zavazadlo z celého letadla. Tj. kufry pro alespoň 150 lidí zůstaly v Lisabonu. Jak někdo přehlédne 150 kufrů, to netuším, ale z letiště na hotel jsme se po hodině vyplňování nezbytných papírů odebrali velmi na lehko. Rezervovanou večeři guide již z Lisabonu zrušil a dobře udělal, protože na hotel jsme dorazili těsně před půlnocí.

Křížem krážem po ostrově Terceira 

Probudili jsme se s časovým posunem -2 hodiny do pošmourného zataženého rána v městečku Angra Do Heroísmo - největší město ostrova. Po bohaté hotelové snídani jsme sbalili batohy a vyrazili autobusem na cestu po ostrově. První zastávka byla hned ve městě a to na jižním výběžku ostrova, který se jmenuje Monte Brazil a kde se nachází vojenská základna (aktivní) a také vojenské muzeum s nějakými bunkry, zákopy a protivzdušnými bateriemi. Zajímavostí je, že na Azorech dodnes sídlí americké letectvo, údajně je zde 900 amerických vojáků s rodinami. Sídlí právě na Terceira, neboť je zde velké letiště, odkud stíhačky mohou startovat (viděli jsme je na vlastní oči, takže tu opravdu jsou). Z Monte Brazil byla pěkná pošmourná vyhlídka na Angru a na ostrov.

Protiletecká baterie na Monte Brazil 

Výhled na Angra do Heroísmo

Naskákali jsme zpět do busu a vyjeli do východní části vnitrozemí na další vyhlídku. Oblačnost byla níže než kolty Willyho Kida v pravé poledne, ale sem tam se něco roztrhlo a otevřel se nám pohled do Caldeiry Cinco Picos (kaldéra sinku pikuš - kráter pěti vrcholků). Jde o největší kráter ostrova, který je zároveň velmi starý, proto v něm bývalou sopku již jen spíše tušíme. Nyní je to nejúrodnější část ostrova a je celá rozparcelovaná na malá políčka oddělená zídkami z lávových kamenů. Cinco Picos se kráteru říká proto, že se z něj zvedá pět malých pahorků. Terceira je také díky této caldeiře přezdívána jako sýpka Azorů.

Caldeira Cinco Picos 

Po průjezdu vnitrozemím jsme se ocitli na severním břehu ostrova. Zde jsme se vydali na krátkou túru k vyvřelému čedičovému pobřeží. Lehce mrholilo, sestup k pobřeží byl patřičně bahnitý a kluzký a já pro jistotu zapomněla na hotelu pohorky, ačkoliv jsme byla snad jediná ze zájezdu, kdo měl v příručním zavazadle vhodnou obuv do tohoto terénu, a tak jsem se musela do bahna vrhnout ve svých krásných světle růžových Geoxech. Ale když jsme dorazili k oceánu, tak mě i přestalo mrzet, že jsem si zničila boty, protože Atlantský oceán tváří v tvář je vskutku impozantní záležitost. Byl zvláštní pocit dívat se do té nedozírné dálky s vědomím, že nejbližší pevnina tím směrem je Grónsko. Voda se tříštila o kamenitý břeh do tisíců zpěněných kapek a my se kochali prvními výhledy na útesy. Poté jsme vystoupali nad první útes a z vyhlídky na výběžku již viděli dlouhé černé čedičové varhany dramaticky čnící desítky metrů přímo z mořské hladiny. Měli jsme pak možnost prohlédnout si je ještě několikrát. V úvodu výletu jsme viděli až pralesní bujnou vegetaci, ale zde nad útesy rostl většinou jen vřesovec, který svými mladými letorosty zbarvoval všechny okolní svahy do optimistické zelené barvy.

První pohled na oceán

Vřesovcový porost

Čedičové pobřeží 

Moje terénní obuv

Za hodinu a půl jsme došli znovu k autobusu, který mezitím popojel, a následně se vydali na první koupačku zájezdu a to na sopečné pobřeží u městečka Biscoitos (Biškuituš). Měli zde poměrně důmyslný systém vybetonovaných pláží a vstupů do vody mezi vyvřelými skalkami. Oceán se na své poměry vlnil relativně málo, a tak se dalo vlézt do vody až nejexponovanějšími schůdky a pak se houpat na vlnách. Vydržela jsem být tam naložená celý vyhrazený čas s výjimkou asi 10 minut, které jsem věnovala fotodokumentaci zejména pro tento blog.

Po koupání nás čekaly pro nás velmi exotické přírodní úkazy. Nejprve jsme navštívili lávovou jeskyni Gruta du Natal, v překladu Vánoční jeskyně, kde jsme vyfasovali helmičky a mohli si projít komplex chodeb, které kdysi vytvořila sopka při své seismické činnosti, neptejte se mě jak, už si to nepamatuju, ale mám na to brožurku. Průvodce nám sliboval i jednu malinkou plazící, ale tu bohužel zavřeli - asi v ní někdo uvízl, tak čekají, až změní skupenství, aby šel vytáhnout :-D

Malé krápníčky

Průchod jeskyní

Helmičky přišly vhod 

Z jeskyně jsme se přesunuli na další kuriozitu související se sopečným původem souostroví a to na Furnas de Enxofre (Enšufre). Po naučné stezce jsme obešli malou rezervaci, která trochu připomíná kráter někde v Yellowstonu, v jejímž středu se nachází mezi sirnými horninami pukliny, odkud unikají sirné a jiné po fialkách zrovna nevonící výpary - zejména methan, sulfan a oxid sírový. I flóra v této oblasti byla jiná, částečně tedy proto, že se snaží do biotopu po vymýcení zavlečených rostlin nasadit opět ty původní v čele s rašeliníkem, který v horkém prostředí udržuje tolik potřebnou vodu.

Horké výpary viditelné pouhým okem

Kvetoucí vřesovec a rašeliník

Finální díl sopečné minitrilogie byl opravdu zlatým hřebem. Algar do Carvão je otevřený sopouch relativně mladé sopky, která vybuchla poprvé někdy před 3200 let, ale nakonec nedošlo k erupci tím hlavním sopouchem, nýbrž nějakou boční šachtou, díky čemuž její jícen zůstal shora otevřený a neuzavřel se lávou. Člověk proleze uměle proraženou šachtou a ocitne se v polovině jícnu sopky. To se vám nestane každej den. Trochu mě zklamalo, že dole neteče láva, ani tam nesídlí superzločinecká organizace nebo Fantomas, ale pořád to stálo za vidění. Kromě sopouchu, který se nad námi směrem vzhůru kónicky zužoval a do kterého se dalo fascinovaně zírat do nekonečna, byla ještě možnost prohlídky jeskyně či dómu, která byla otevřená do sopouchu. V jeskyni byly zajímavé křemičitanové krápníky, což mě poučilo, že nejen vápenec je schopen krasových jevů. Po důkladné prohlídce jícnu sopky jsme již jeli zpět na hotel.

Impozantní sopouch

Podzemní jezírko

Křemičitanové krápníky

Takhle to vypadá, když vám v sopce zůstane bublina plynu 

Zajímavý povrch sopouchu, nejspíše vzniklý stékající a tuhnoucí lávou

Na hotelu Angra Garden na nás k velké radosti všech již čekala první várka kufrů. Bylo jich pro naši skupinu slovy osm, z toho jeden můj a jeden ze dvou od našich, což byla vysoce úspěšná bilance zejména oproti těm, co neměli ani jeden. Po převleku do čisté garderóby jsme se vydali s rodiči na krátkou procházku městem před večeří. Večeři jsme museli objednat dopředu, protože v neděli je jinak všude zavřeno.

Kostel v Angra

Jedna z hlavních uliček

Socha Vasco da Gama

Alcatra (viz níže)

Měli jsme však štěstí, neboť nejen že byl podnik otevřen, ale navíc nám připravili i místní specialitu Alcatra (alkatra) z vařeného hovězího masa, kterou jsme měli slíbenou již první večer. Po výborné večeři jsme se na hotelu shledali se zbytkem našich kufrů, což byl jistě důvod k oslavě, a tak jsme se v rámci teambuildingu na lavičkách před hotelem důkladně opili a asi do půl jedné zpívali na celou Angru. Jediný háček byl, že posunuli odlet letadla na Faial, a proto byl druhý den odjezd v 6:45, ale spát člověk může v hrobě a ne na dovolený, že jo.