Tři dny v zemi svišťů - den druhý

Už je to tady. Člověk napíše dva články a už pociťuje ze všech stran tlak na pokračování. No, upletla jsem si na sebe bič. Největší tlak však je má další blížící se dovolená a do té doby chci mít své největší zážitky sepsané. Tak mi nezbývá, než místo večeře zasednout do ušáku a psát... 😄

Druhý den jsme se na Górizu probudili do mírného oparu a trhající se oblačnosti. Posnídali jsme (snídaně nebyla tak opulentní jak večeře, proto se o ní nebudu šířeji rozepisovat) a v 8 vyrazili od chaty na jednodenní túru, neboť další noc jsme měli nocovat opět na Górizu. Naším cílem bylo Monte Perdido. Pro ty, kteří neovládají španělský jazyk (třeba já), to znamená ztracená hora. Ačkoliv se jedná s výškou 3355 metrů nad mořem o třetí nejvyšší vrchol Pyrenejí, ztracená se jmenuje proto, že pořádně odnikud není vidět a je tak nějak ztracená mezi okolními hřebeny.

Svítání nad Ordesou

Nevýhodou túr na vrcholy je, že jdete pořád do kopce. A to úplně od rána. Mezi chatou na kótě 2160 metrů a Perdidem nás čekalo nějakých 1200 výškových metrů, což vypadalo jako dobrý trénink na královskou etapu naší dovolené. O té ale později. Začátek výstupu na Perdido trochu připomíná výstup na Slavkovský štít. Zdoláváte horizont za horizontem, ale vůbec nevidíte vrchol. Jen další horizont. Zprvu jsme šli po směsi trávy a kamení, postupně začala kamenitá složka více a více přibývat, až tráva zmizela úplně a přišla místa širokých kamenných ploten, uprostřed kterých tekl potok s vodopády tvořený vodou z tajících sněhových polích na vrcholu hřebenu. Už jsem zmiňovala, že v Pyrenejích je fakt hodně sněhu.

Kratší lezecký úsek - to byla vždy největší zábava!

Vodopádek :-)

Viděli jsme svišťata! Kvalita fotky je podobná, jako když se daleko na moři snažíte zachytit princeznu Kate nahoře bez, ale byli tam a vesele si šmejdili kolem nory :-) Aspoň vidíte, proč to Radek nazval zemí svišťů

Cesta vzhůru postupovala poměrně rychle, nedělali jsme moc přestávek, neboť z údolí se valila po svahu nahoru trošku hrozivá kupovitá oblačnost. Morálku výpravy jsem zvedala vyprávěním částí děje z Kingovy povídky Mlha, neboť tam taky přišla takováhle bílá clona a příšery v ní žijící sežraly všechny lidi. Nicméně nám se dařilo mlze úspěšně unikat, až jsme vystoupali k Lago Helado (zmrzlé jezero) ve výšce 2980 metrů. Zmrzlé se jmenuje proto, že je často zmrzlé a někdy v něm v létě plavou kry. Já byla odhodlána koupat se i s krami, ale nakonec tam žádné nebyly. To však neznamená, že nebylo úplně šíleně studené i tak! Já jsem se nezalekla a skutečně se mi podařilo do jezera vlézt, udělat asi 3 tempa a zase vylézt a přežít. Udělala jsem si tak nový výškový rekord v koupání. Mám celou akci na videu, ale nejdřív musím v editoru přes své nahé tělo hodit nějaké čtverečky a la The Sims. Na hory s sebou plavky samo sebou nikdo netahá, ale stejně nemůžu šířit na internetu erotický materiál, zvlášť když to čte i moje babička.

Valící se mlha...

Lago Helado z výšky i s mou již oblékající se maličkostí. Foto: Marek Panáček

Po vykoupání v jezeře a krátké svačině nás čekal obzvláště vtipný úsek. Od jezera jsme již horu viděli jasně a zřetelně, byl to takový obrovský kopec s hrozně strmýma stěnama a děsně vzdáleným vrcholem. Nejdříve nás čekal ještě jednoduchý přechod po skalnatém hřebínku a poté přišla hlavní lahůdka - serpentiny strmým a totálně rozdroleným suťovištěm. Takovým tím obzvláště vypečeným suťovištěm, kde uděláte 30centimetrový krok a 15 čísel sjedete zpátky. A ještě u toho doufáte, že tím šutrem, co vám uletěl zpod nohy, jste právě pod sebou nezabili kamaráda, se kterým jste ještě večer předtím vesele popíjeli výborné španělské červené. Suťoviště téměř nebralo konce a každý krok byl těžší a těžší. Občas si člověk mohl vybrat, zda půjde po klouzající hlíně nebo po stejně klouzajícím jemném štěrku nebo po větších šutrech, které ujížděly sice trochu míň, ale zase když už ujely, tak měly daleko větší potenciál otvírat lebky.

Ehm, to si vzpomněli brzo s tou cedulí, když člověk už má za sebou 700 výškových. Foto: Anetka Raidová

Vrchol vpravo je Monte Perdido, je zde vidět i inkriminované suťoviště a v něm vyšlapaný chodníček... Foto: Jana Čičmanová

Ani nevím, jak dlouho jsme to lezli, fotky z toho nemám, protože byl čas jen sprostě nadávat, ne to fotit. Nakonec jsme stanuli v sedýlku pod sněhovým polem. Sněhové pole už byla procházka po zeleném paloučku proti té suti a tak jsme za pár minut dosáhli něčeho, co se ještě před půl hodinou zdálo v nedohlednu - vrcholu Monte Perdido, naší druhé třítisícovky na této "expedici". Já jsem dorazila někde v půlce naší skupiny, takže někteří přede mnou se stihli pokochat tím famózním výhledem. Když jsem se tam vyškrábala já, tak se samozřejmě všechno zatáhlo a ještě jsem se ani nestihla se všemi políbit a popřát si k výstupu, když na mě začalo pršet a místo štamprlí jsem kvapně lovila goráčovku. Proběhlo tedy rychlé focení a rychlá štamprle a hurá dolů k jezeru, protože člověk prostě nechce v bouřce příliš dlouho stát na nejvyšším kopci široko daleko, zvlášť když v ruce drží dvě kovový tyčky.

Výhled ze sedla pod Perdidem

Vrcholové foto a rychle pryč... Proč se v bouřce sakra držím té železné plastiky? :-D

Samozřejmě dole u jezera už bylo opět zcela jasno, teplo a slunečno, tak jsme sundali všechny nabrané vrstvy a kochali se výhledem na majestátnou horu zespoda. Po větší jídelní pauze jsme se v poklidu vydali zpátky na Góriz.

Slunečné Monte Perdido při sestupu

Pohledy do dáli

Najednou obloha bez mráčku :-)

Pokus o panorama 360° - vlevo je kaňon Ordesa

Tam jsme dorazili před čtvrtou, a protože jsme měli kvalitní mezičas a protože 1200 metrů výškových je vlastně pořád ještě flákání, rozhodli jsme se v rámci fakultativního výletu vyrazit ještě dolů do kaňonu Ordesa k vodopádu Cola de Caballo (koňský ocas). Větší část naší výpravy zůstala rekreovat na chatě, ale pět se nás vydalo dolů do útrob hlubokého kaňonu.

Dolů nám to trvalo asi hodinku dvacet, což mělo dva důvody. Jednak jsme dolů zvolili okružní vyhlídkovou poklidnou serpentinkovou trasu a jednak stráně kaňonu byly posety nádhernými dokonalými fialovomodrými kosatci, na kterých každý mohl oči nechat a fotili jsme je až do úmoru. Opravdu, tolik kosatců jsme nikdo ještě neviděli, svah, po kterém jsme šli byl ůplně modrý. Naopak ten protější byl zase úplně žlutý, inu, celý kaňon vypadal, jako by jej namaloval Van Gogh.

Moje asi nejpovedenější fotka kosatců s kaňonem v pozadí

Všichni fotí nebo obdivují kosatce :-) a dále už do toho nebudu mluvit, užívejte si výhledy do kaňonu

Dole u vodopádu bylo při našem příchodu docela dost lidí, ale nakonec všichni odešli, tak se dalo i koupat. Můj původní plán byl doplavat až pod vodopád, ale voda byla šíleně studená, přišla mi skoro horší než v Lago Helado, což je fyzikálně nemožné, ale stejně jsem si opět dala jen pár temp, abych Prieznitzovou metodou uvolnila bolavé svaly a klouby a rychle jsem mazala z vody. Navíc nám vyhrožovali, že v 8 bude večeře a že tam nejpozději v těch 8 musíme být. A tak jsme se pokoupali a pofotili a před šestou mazali zpátky. Ono totiž do kaňonu to bylo 450 metrů výškových, které jsme si dobrovolně přidali k těm již zdolaným 1200.

Na závěr nádherná a profesionální fotka cascada Cola de Caballo zrcadlem na dlouhý čas... Foto: Anetka Raidová

Na cestu zpět jsme zvolili variantu řetězy, pomocí které jsme zábavnou a lehce adrenalinovou formou velmi rychle překonali několik desítek metrů převýšení, čímž se cesta zpět výrazně zkrátila. Hnáni hladem a také žízní, neboť nám v půlce cesty nahoru došla voda, jsme vítězoslavně dorazili na chatu snad za hodinku a pět minut. Tam jsme hbitě přezuli do chatařských papučí, já a Marek jsme si dali citronovou fantu (která je daleko víc osvěžující než ta pomerančová) a čekala nás hygiena, abychom byli vypíglovaní na večeři. Sprchy byly opravdu pro větrem ošlehané horaly. Kdybych se ten den už dvakrát nekoupala v ledové vodě, tak bych se asi těžko osprchovala, protože voda ve sprše byla snad ještě ledovější než ta pod vodopádem. A navíc tekla úplným čůrkem, takže jsem si v ní musela máčet vlasy asi 10 minut, než jsem je umyla. Za tu dobu mi úplně umrzl mozek, a tak už mi pak ani nevadlo vlézt pod tu vodu celá.

V éře smartphonů nutnost - nabíjecí stanice na Górizu :-D

K večeři tentokrát byly nejprve těstoviny s rajčatovou omáčkou a sýrem - dobrota nad dobroty. To byl však jen předkrm a jako hlavní chod dorazilo skvěle naložené maso, myslím, že šlo o kuřecí stehenní řízky, které byly provoněné různými orientálními kořeními a medem a k tomu výborný šoulet (opět nepříliš strategický pokrm, když nocuje velké množství lidí na malém prostoru). Zapomněla jsem ještě na dezert, který byl i první večer, teď nevím, co bylo kdy, ale jednou to byl tvaroh s marmeládou a podruhé pudink. Pak následovalo opět popíjení vína nejprve uvnitř chaty a po zahájení nočního klidu ještě venku na terase. To bylo mnohem lepší, protože ta obloha uprostřed hor bez rušivého světla a za jasného počasí byla nepopsatelně nádherný zážitek. Vidět byla úplně všechna souhvězdí letní oblohy, pojmenovat jsme uměli jen zlomek z nich. A napříč všemi se táhlo rameno naší krásné galaxie. Když jsme vypili všechno víno a dostatečně se pokochali krásami vzdáleného Vesmíru, byl čas jít spát, abychom byli čerství na další krásné zážitky.

PS: vzhledem k tomu, že jsme si s účastníky zájezdu již začali vyměňovat fotografie, v tomto článku jsem už některé z nich použila. Často mi nějaké místo v mých fotkách chybí, nebo prostě má někdo lepší snímek než já. Doufám, že dotyčným nevadí, že si jejich fotky půjčuji a že k nim píšu jména jejich velmi šikovných autorů :-) Kdyby s tím někdo měl problém, nechť se ozve a nějak se domluvíme :-)