Kamila's place: Den 19. Jak jsem vzhlížela k nejpompéznějším chrámům římského impéria

Hned úvodem přiznávám, že to teď beru trošku achronologicky, ale kdybych si měla vybrat jediný den této stáže, který bych měla zaznamenat, tak by to byl asi tento. Proto jsem se rozhodla ho zaznamenat hned, dokud jej mám ještě čerstvě v paměti a dokud mohu co nejvěrněji popsat tu nádheru, kterou jsem viděla.

Přišla sobota a nás čekal další a poslední celodenní výlet. Již jsme projeli sever a jih země, čili tentokrát nás čekala poslední světová strana a to východ. Cílem výletu bylo údolí Bekaa, které je proslulé jednak svými vinicemi, jednak nádhernými památkami z dob římských, hellénistických a byzantských a jednak sídlem a obrovskou mocí Hizballáhu v této oblasti. Viděli jsme od každého něco.

Den jsme začali snídaní, podávalo se tak zvané Labneh (čti lebny). Já už jsem tuto místní baštu párkrát okusila, protože mi bylo řečeno, že je to typicky libanonské jídlo a mně to velice zachutnalo. Lebny je takový trošku nakyslý sýr, něco mezi zakysanou smetanou, bryndzou a lučinou, nebo jak to popsat. Servíruje se zabalený do něčeho mezi libanonským chlebem a tortillou spolu se zeleninou. Vychlazený sýr je neuvěřitelně osvěžující a není divu, že je tato pochoutka mezi místními oblíbená, zvláště v letních vedrech. Předpověď pro vnitrozemí byla toho dne 40 °C. No já nevím, buď bylo méně, nebo já vážně zbožňuju vysoké teploty, protože mně v tom teplíčku bylo velmi dobře.

Po snídani, kterou jsme si dali v nijak významném, ošklivém, podhorském městě Zahlé, jsme se vydali do vesnice Ksara, která je proslulá svými vinicemi a tvrdí se, že se zde rodí nejlepší víno v celém Libanonu. Zde na nás čekal košt vína a prohlídka sklepů. Vinařství zvenku vypadalo moc pěkně, až evropsky, a není divu, ačkoliv víno se tu pěstovalo odedávna a konkrétně toto vinařství bylo založeno r. 1857, opravdového rozmachu vinařský průmysl dosáhl za koloniální nadvlády Francie.

Odrůdy se od těch našich nijak neliší

Vešli jsme dovnitř a ohromily nás hromady diplomů rozvěšené na zdech. Ty asi měly vytvářet iluzi, že víno zde je opravdu špičkové. Košt vína stál opravdu za to. Jestli tohle je nejlepší víno v Libanonu, pak chudáci Libanonci. Doteď nevím, jestli nám jenom nenalili ty dobré odrůdy, protože někdo někde četl, že na celosvětovém žebříčku nejlepších chardonnay je chardonnay z Ksary na 10. místě. Takže tu přece nemůžou mít jen takové patoky, jaké nás nutili ochutnávat! První vzorek byl odporně přesládlý muškát, chutnalo to spíš jako Metropol - prostě nahořklý alkohol s hodně cukrem. Druhý v pořadí byl Chateau Ksara, což byla nepovedená směska Cabernet Sauvignonu, Merlotu a Petit Verdot. Červená vína obecně nemusím a když jsou k tomu hnusná, tak to mám fakt problém. Třetím vzorkem byla podobně hrozná směska s názvem Blanc De L'Observatoire, která byla složena ze sauvignonu, muškátu a klaretu. Korunovali to kyselým sunset rosé, jaké by Vojta (náš kamarád vinař) nedal snad ani do svařáku. Ale když už nic, tak se celá akce konala alespoň v pěkných interiérech.

Prohlídka sklepů byla zajímavější. Sudy a lahve se skladují v několikakilometrovém jeskynním komplexu, kde je přísně hlídaná teplota a víno si tam spokojeně zraje. Pořád si říkám, že tam asi je i dobré víno, jen ho nenalévali turistům. Ale nezajímalo mě to natolik, abych se donutila dávat peníze za vzorky kupované naslepo, protože z toho koštu bych si nevybrala ani jednu flašku.

Po rozpačitém sommeliérském zážitku jsme se vydali dále v naší pouti, a to do Baalbeku, kam jsem se těšila nejvíc z celého Libanonu. Naše první zastávka byla u tohoto tajemného monolitu, který je největším monolitem na světě. Měří 22 m a jeho váha je odhadována na 1000 tun. Byl prý vytvořen ještě předtím, než do Baalbeku přišli Římané a nikdo neví, kdo ho vyrobil a jak s ním tehdy pohybovali. Řekla bych, že von Dänniken má určitě vysvětlení.

Já jako živé pravítko

Baalbek byl založen v 3. tisíciletí př. n. l. Féničany, kteří ho takto pojmenovali, protože zde byl chrám zasvěcený bohu Baalovi => Baal- a nacházel se v údolí Bekaa => -bek. Roku 334 př. n. l. dobyl město Alexandr Veliký (jako ostatně všechno v Libanonu, zatím jsem snad nenavštívila místo, kde by ten světoběžník nebyl) a přejmenoval ho na Héliopolis. Toto jméno mu ponechal i Julius Caesar, když zde r. 47 př. n. l. založil římskou osadu. Ještě krátce předtím, asi roku 60 se již začalo s výstavbou chrámů. Ty byly z velké části dokončeny za vlády Neronovy a po drobných úpravách dovedeny k dokonalosti za vlády Carracallovy. Byly zde 3 hlavní chrámy - Jupiterův, Bakchův (zvaný takto dnes, byl ale zasvěcen Venuši) a bokem byl Venušin (zasvěcený ale Fortuně). V době stavby chrámů již začaly antické kulty bohů pomalu skomírat, proto byly stavby v Baalbeku pojaty opravdu velkolepě a měly být snad největší v římském impériu. To se jim také povedlo a za svých zlatých časů byly vyhledávaným poutním místem. Pak ovšem císař Konstantin uzákonil křesťanství jako jedinou víru a chrámy přesvětil na baziliky. Pak přišel Julián, chrámy vrátil starým kultům a Křesťany ve velkém pronásledoval. No a pak přišel zase tuším Justinián, který byl také Křesťanem a aby se lidé k těm ošklivým pohanským kultům nemohli vracet, tak pro jistotu chrámy částečně zbořil, pitomec. Pak město v 7. století dobyli Arabové, kteří přejmenovali jej přejmenovali zpátky na Baalbek a kolem celého komplexu postavili opevnění, čímž nevědomky zachránili toto kulturní bohatství a hlavně díky nim se velká část památek uchovala až do dnešních dní. Kromě lidských pohrom a válek se však na chrámech podepsala i 4 velká zemětřesení, která oblast postihla v průběhu staletí, poslední někd ve století 18. Podtrženo sečteno, po tom všem můžeme být rádi, že z původních 54 sloupů Jupiterova chrámu jich stojí aspoň 6. No, to asi z historie stačí, pojďme do města. Hned v úvodu jsme potkali asi jedinou ťavu v Libanonu, která tam byla jako turistická atrakce. Nešlo nevyfotit.

Venušin chrám, kousek bokem od hlavního komplexu

Pak jsme přišli k hradbám obklopujícím chrámový komplex a čekala nás poměrně zajímavá podívaná. Pod hradbami se nacházelo válečné muzeum Hizballáhu. Nutno zmínit, že toto hnutí má na východě a zejména v údolí Bekaa obrovskou moc, jeho vlajky zde visí doslova na každém sloupu a prodavači suvenýrů vám do nekonečna nutí jejich trička a vlajky, čehož naši hoši náležitě využili. Na druhou stranu se podle průvodce zde Hizballáh stará o vzdělávání, zdravotní péči, infrastrukturu, politiku, atd. atd. čili chudá vnitrozemská města jsou na něm víceméně závislá a neberou ho jako bandu teroristů, ale jako jedinou šanci na slušný život.

Rakety dlouhého doletu, toť národní pýcha

Žlutozelená vlajka Hizballáhu

Kluci se šli podívat i dovnitř, fotili se se zbraněmi a podobně, no mě by tam nedostal ani heverem. Přesunuli jsme se ke vstupu do areálu kolem mohutného arabského opevnění, které po staletí ochraňovalo historii za svými nedobytnými zdmi.

Prošli jsme skrz a ocitli se přes 2000 let zpátky v čase, v dobách římské republiky, římského císařství, mocných rodů Iuliů či Liviů, kdy toto impérium bylo tak mocné, že své prsty roztahovalo daleko od svého hlavního města, až za Středozemní moře. Na wikipedii jsem našla obrázek, jak to tam původně vypadalo a vy si jej teď můžete udělat taky. Celkově jsem zjistila, že jsou tam pěkné fotky a historie popsaná zase trošku jinak, než jsem si ji načetla v průvodci.

My jsme do areálu vstoupilitou hlavní branou, která je vidět ze předu a ze které se ještě dochovala část sloupořadí. Dechberoucí pohled hned z úvodu a to to nejlepší mělo teprve přijít.

Branou jsme prošli na šestiboké nádvoří, kde byly tzv. Papyreje. Nevím, co to je :-) Jen tak mimochodem, Baalbek je na seznamu UNESCO od r. 1984, to jsem právě zjistila. Kromě Baalbeku je tam také Aanjar, Tyre, Byblos a svaté údolí s cedry Boha. Všechna tato místa jsem měla to štěstí navštívit. Ale zpět do Baalbeku. Ze šestibokého nádvoří se zachoval jeho téměř kompletní půdorys a skrz něj se pak pokračovalo na nádvoří čtyřboké.

Fragmenty sloupů a monolitů dodnes dokladují preciznost starých kameníků a sochařů

Na čtyřbokém neboli velkém nádvoří se pro změnu po stranách nacházejí exedry, což také nevím, co je. Domnívám se, že jde o půlkruhové niky ve stěně nádvoří, v nichž byly dříve sochy, které možná lidé uctívali...? Viz druhá fotografie.

Uprostřed nádvoří stály trosky staré byzantské baziliky, na niž se s troškou šikovnosti a hromadou odvahy (na nohou jsem měla elegantní a veskrze neturistické sandálky) dalo vyšplhat a naskytl se mi dech beroucí výhled na celý areál. Přímo přede mnou se rozkládal vyvýšený, 90 metrů dlouhý piedestal, který dal základy mohutnému Jupiterově chrámu. Vedly k němu obrovské schody a trosky půdorysu chrámu jsou dodnes zachovány, ačkoliv sloupů již stojí jen 6. Kromě vlivů všech těch nájezdníků, bořičů a zemětřesení se na chrámu podepsal také fakt, že 8 nejmohutnějších sloupů, které měly průměr až 2,5 metru, bylo odvezeno do Konstantinopole a použito na stavbu chrámu Haghia Sofia. Všechny sloupy pak na výšku měří něco přes metrů devatenáct, inu, žádní drobečci.

Další pohled na ty mně neznámé svatyňky po bocích nádvoří

Nalevo od Jupiterova se rozkládá chrám Bakchův

Pod bazilikou jsem pak potkala baalbeckého draka

Ještěrky jsou mimochodem asi jediný divoký tvor, kterého tu uvidíte, jinak tu žádná fauna nepobíhá. Po krkolomném sešplhání z baziliky jsem se po rozložitém schodišti vydala vstříc Jupiterově chrámu, který je jedním ze symbolů Libanonu a jeho šestice sloupů je na fotkách, plakátech a pohledech k vidění na každém kroku. Chrám je obrovský, nádherný a nepopsatelně majestátní. Posuďte sami.

Aneb to prostě nešlo nevyfotit. Celkově mám z tohoto nádherného dne 150 fotek a nakonec se mi po hádání s internetem podařilo celé album nahrát (mám nový účet, kterému mohu dojit data), takže na konci příspěvku bude čekat odkaz na celé album. Potom, co jsme se dostatečně pokochali, vyblbli a nafotili s Jupiterovým chrámem, jsme se přesunuli vedle, k chrámu Bakchovu, který patří k nejzachovalejším římských chrámům na světě a já osobně si myslím, že je možná i nejzachovalejší. Ve starověku se mu říkalo malý chrám, asi kvůli pozici vedle chrámu Jupiterova, ale i tak je větší než Parthenon v Athénách. Korinthské sloupy obklopující vniřní loď chrámů v dlouhých řadách si zachovaly veškeré detaily a zachoval se dokonce i klenutý strop spojující sloupoví s vnitřní zdí. Neuvěřitelné.

Pohled od Jupiterova chrámu

No, je to přece můj blog, takže tam musím být hlavně já, co nějaké staré chrámy :-P

Korinthské sloupoví

Krásně zdobený strop

Když jsme vešli dovnitř, naskytl se nám pohled snad ještě úchvatnější než zvenku. Je tam sice spousta židlí, protože se tam pořádají koncerty, ale řeknu vám, takový koncert musí být nejúžasnější zážitek v životě.

Není to naprosto úchvatné???!!!

Opravdu, Bakchův chrám byl naprosto amazing, gorgeous, fabulous. Už mi došla česká superlativní adjektiva. Pro mě větší zážitek než Kolloseum. Škoda jen, že na prohlídku celého komplexu jsme měli jen hodinu, já bych se tam dokázala plácat a kochat celý den. Akorát teda sluníčko opravdu peklo, až jsem se ten den spálila. Nevím, jestli je to na těch fotkách pořádně vidět, ale byli jsme tu někdy kolem 2. hodiny odpolední a sluníčko je tak vysoko, že tady něco jako stín téměř neexistuje. To mi samozřejmě nevadilo, ale vadilo mi, že když máte slunce přímo uprostřed oblohy nad sebou, tak fotografická poloha zády ke slunci prostě neexistuje, což je pro fotografa dost frustrující, když má všechny fotky přesvětlené.

Poslední pohled na Bakchův chrám

Poslední pohled na ten Jupiterův od Bakchova chrámu

Další nádherný zachovalý detail, tentokrátě lví hlava (v albu je takových detailů daleko více)

Pak jsme ještě rychle stihli proběhnout jednu část muzea, kde jsou uchovávány křehčí a drobnější práce a fotografie na stěnách zachycují Baalbek v době vykopávek či virtuální rekonstrukce komplexu.

To bylo z Baalbeku všechno, ještě jsem cestou na parkoviště vyfotila vzdálený pohled na oba chrámy.

Sbohem, Baalbeku, nikdy nezapomenu a přísahám, že se sem vrátím!

Pak nás čekal opět velký mnohachodový oběd v Aanjaru. Bylo to v takové obrovské kýčovité ratejně o rozměrech zhruba kantýny v Motole. Byl to takový otevřený prostor zastřešený šapitóvitou střechou, připomínalo mi to indickou svatbu. Jednotlivé chody už mi pomalu začínají lézt na nervy, moc mi toho nechutnalo a bála jsem se, že jediným masem tu je buď neidentifikovatelné mleté maso vařené nebo neidentifikovatelné mleté maso syrové (ta růžová věc).

Myslela jsem na to, jak pro mě maminka s tatínkem přijedou na letiště a já doma jen vyložím kufry a pojedem do nějakého steakhousu, protože ze mě už je pomalu vegetarián. Ale! nakonec přišel chod, který jsme ani já, ani kluci, nečekali. Naše celá konverzace se ten oběd točila kolem středně propečených svíčkových a v tom přinesli velký talíř a množstvím grilovaného masa a zeleniny. Snědla jsem aspoň 6 nebo 7 kostek hovězího, grilovanou papriku a dvě grilované cibulky. Konečně něco normálního. A pak nám ještě přinesli velké mísy s ovocem, to jsem si také s chutí dala (mé zažívání se uklidňuje, tak musím přihodit trochu těch améb a enterotoxických E. coli).

Trochu, nebo spíš hodně, mě štvalo, že ačkoliv na Baalbek jsme měli hodinu a na Aanjar pak 40 minut (před zavíračkou), tím jejich stupidním mnohachodovým obědem, kde se mimochodem extrémně plýtvá jídlem, jsme strávili přes 2 hodiny!!! Co mě dostalo ještě víc, bylo, že jsem si postěžovala kamarádce z Dánska, o které jsem si myslela, jaká není inteligentní a uvědomělá. Ona mi na to řekla, že tady na těch výletech stejně furt chodíme jenom po nějakých ruinách a že si daleko víc užívá to jídlo než ty šutry. Tak jsem se pokusila na ni hodit podobně pohrdlivý pohled, jaký ona hodila na mě, když jsem jednou prohodila vtipnou poznámku o Africe, kterou ona považovala za extrémně rasistickou, a více jsem se s ní toho dne nebavila. Aneb dovolit si říct, že ve středu Afriky žijí malí černí lidé, co poskakujou a loví zebry, je naprostá katastrofa, zatímco opovrhovat starověkou kulturou a absolutně se o ni nezajímat je něco, co naši uvědomělí západoevropští přátelé nosí jako odznak hrdosti. Hlavně, že se na nás Středoevropany dívají, jako bychom právě slezli ze stromu.

No nic, nějak se rozkecávám, přišla jsem sem o půl jedné, jsou 3 a já chci jít na pláž!!! Tedy, Aanjar. Aanjar je jediným dokladem Umajjovské kultury v Libanonu, proto je toto naleziště nesmírně cenné. Umajjovci byli arabská dynastie z počátku arabského letopočtu a 6. khalíf této dynastie dal v letech 705 až 715 vystavět toto město. Vzhledem k době výstavby byl v architektuře používány prvky římské, hellénistické a byzantské, ale za původní arabský prvek já považuji například oblouky, které ty římské sloupy nesou. To vypadá orientálně až až. V roce 765 dynastii svrhli Abbásovci a od té doby bylo město opuštěno, zachovalo se tak ve své původní podobě, bez přestaveb a poskytuje unikátní doklad a stylu života té doby.

Osami města byly tradiční římské cesty - severojižní Cardo maximus a východozápadní Decumanus maximus. Jejich křižovatku označoval tetrapylon, který se v původní podobě dochoval do dnešních let.

První pohled na Aanjar

Tetrapylon

Pohled z křižovatky

To, že jsme dorazili v 18:20 mělo výhody i nevýhody. Sice jsme museli vše stihnout ve 40 minutách, ale za to jsme si svůj čas v umajjovském městě prožili v nepopsatelné atmosféře západu slunce, které všechno obarvilo do zlatova.

Hlavní cesty lemovaly nádherné, zachovalé kolonády

V levém horním rohu nevelkého areálu se nacházel tzv. velký palác, který byl sídlem khalífa. U něj byla z nalezených ruin zrestaurována přední stěna a část bočních sloupů, čímž místo získalo opravdu jedinečný monument, ze kterého se tajil dech. Kromě velkého paláce se ve městě nacházel ještě malý palác a třetí palác, ale ani jeden z nich se mi ve změti půdorysů budov nepodařilo najít.

No, uznejte sami, není to překrásné? Sluníčko se opíralo do ruin a my jsme si odnesli opravdu jedinečný zážitek. Město bylo zase úplně jiné, než všechna ostatní, která jsme doposud viděli. Jednak nebylo římské ani fénické, jednak se v něm 1300 let nebydlelo a jednak jeho architektura je unikátní směsí stylů té doby. Ještě jsme se po cestě zpátky pokochali procházkou po Cardo maximus a pak už nás vyčerpané a šťastné autobus odvezl domů. To jsem zapomněla říct! Bohové se smilovali a místo toho vražedného samohybu nám seslali krásný, pohodlný a kli-ma-ti-zo-va-ný autobus! No prostě výlet jedna báseň.