Ač jsem se z Norska již před 5 dny vrátila, stále ještě tomuto blogu, a především věrným čtenářům, dlužím tunu článků! Ještě je hodně věcí, které chci napsat o Bergenu - o výletních lodí, které tam každodenně přistávají, o samotné Queen Mary 2, kterou jsem na vlastní oči viděla odplouvat, o tom, jak vypadá norské zdravotnictví, jaké jsou tamní pracovní podmínky, o vile Edvarda Griega, o jeho hudbě a odkazu... Prostě chci napsat ještě o spoustě věcí, které se udály do 29. července. Ale chci napsat ještě více o tom, co se dělo 30. července a dál, protože tehdy jsme s rodiči opustili Bergen a vydali se poznávat krásy a taje norské panenské přírody. Dařilo se mi občas ve spacáku napsat nějaký článek, opravdu jich mám několik, ale v kempech bylo dost mizerné připojení k internetu a natáhnout fotky do internetové databáze a následně je vkládat do článku a popisovat byl mnohdy úkol na celou noc, čili jsem to záhy vzdala. Po nějaké době ustalo i psaní článků, neboť na to také nebyl vůbec žádný čas. A tím nemyslím tu klasickou výmluvu, ta dovolená byla tak nacpaná zážitky, že opravdu nebyl čas hodinku až dvě posedět a něco rozumného sepsat. Nehledě na to, že když na člověka z jedné strany táhne zima přímo z ledovce a z druhé strany zase zima z ledovcové řeky, tak ty zkřehlé prsty mají frekvenci úhozů 10 za minutu a čas potřebný k napsání článku se zvyšuje.
Já však nikoho nechci o své pocity a zážitky ochudit. Jednak sebe, protože tento blog vznikl jako takový můj veřejný cestovní deník a jednak ani ty, kteří to čtou, neboť se neustále dozvídám od drahé matinky o nových a nových příbuzných, přátelích a známých, kteří můj blog sledují, potažmo mě již rovnou plísní, že jsem dlouho nic nepřidala no skromně si myslím, že i z toho Facebooku to občas někdo rozklikne, když už to tam vložím :-)
Bohužel mě však po návratu postihl záchvat totální lenosti, jediná moje zásluha na chodu světa je, že tedy skoro denně vařím pro rodinu, ale jinak tak maximálně pomazlím nějaké kočky, kouknu na televizi, osprchuju se a už je zase půlnoc a den v háji. Nemluvě o tom, že za týden a něco běžím závod na 10 km a běhat v Norsku jsem byla jednou! Mám dojem, že tady dál od severní točny ten glóbus rotuje jaksi rychleji a já vůbec nic nestíhám. Taky jsem pořád zmatená z brzkého stmívání, ačkoliv jsem si na světlo v 11 v noci za celých 6 týdnů v Norsku nezvykla, doma zjišťuju, že zase nejsem zvyklá na místní denní cykly. Inu, tak hodinu od hodiny si hniju, jak by pravil pan Werich.
Ovšem dneškem to poflakování končí, už to nesnesu. Nestihla jsem jít do zumby, protože jsem ji zaspala a přitom to byla šance na první fyzickou aktivitu od návratu z Norska. Takže volno využiju k sepisování memoárů ze severu a zítra v tom také budu pokračovat.
Na závěr, aby vyniklo, jak jsem líná, přikládám několik fotek mého kocourka Vendelína, který, nazvdory své druhové příslušnosti k nejlínějšímu domestikovanému zvířeti na planetě, má produktivnější dny než já!
Já však nikoho nechci o své pocity a zážitky ochudit. Jednak sebe, protože tento blog vznikl jako takový můj veřejný cestovní deník a jednak ani ty, kteří to čtou, neboť se neustále dozvídám od drahé matinky o nových a nových příbuzných, přátelích a známých, kteří můj blog sledují, potažmo mě již rovnou plísní, že jsem dlouho nic nepřidala no skromně si myslím, že i z toho Facebooku to občas někdo rozklikne, když už to tam vložím :-)
Bohužel mě však po návratu postihl záchvat totální lenosti, jediná moje zásluha na chodu světa je, že tedy skoro denně vařím pro rodinu, ale jinak tak maximálně pomazlím nějaké kočky, kouknu na televizi, osprchuju se a už je zase půlnoc a den v háji. Nemluvě o tom, že za týden a něco běžím závod na 10 km a běhat v Norsku jsem byla jednou! Mám dojem, že tady dál od severní točny ten glóbus rotuje jaksi rychleji a já vůbec nic nestíhám. Taky jsem pořád zmatená z brzkého stmívání, ačkoliv jsem si na světlo v 11 v noci za celých 6 týdnů v Norsku nezvykla, doma zjišťuju, že zase nejsem zvyklá na místní denní cykly. Inu, tak hodinu od hodiny si hniju, jak by pravil pan Werich.
Ovšem dneškem to poflakování končí, už to nesnesu. Nestihla jsem jít do zumby, protože jsem ji zaspala a přitom to byla šance na první fyzickou aktivitu od návratu z Norska. Takže volno využiju k sepisování memoárů ze severu a zítra v tom také budu pokračovat.
Na závěr, aby vyniklo, jak jsem líná, přikládám několik fotek mého kocourka Vendelína, který, nazvdory své druhové příslušnosti k nejlínějšímu domestikovanému zvířeti na planetě, má produktivnější dny než já!
Publikováno z Blogsy
Žádné komentáře:
Okomentovat