Kamila's place: Den japonského turisty

Svoji dovolenou jsem začala v pátek 14. ve 4. Málem jsem nestihla autobus, protože jsem balila po službě a na poslední chvíli, ale vše dobře dopadlo a nakonec jsem vyrazila vstříc novým zážitkům. Vyrazila jsem na zájezd se svou již oblíbenou cestovkou Alpinou, ale tradičně jsem nečetla pořádně program zájezdu a netušila, že nás čekají hned 2 noci v autobuse jak na cestě tam, tak na cestě zpátky. Noční přejezd Německa a Švýcarska stál samozřejmě za to. Zpětně se divím, že nemám hlubokou žilní trombózu, letos jsem si nevzala žádný nízkomolekulární heparin na cestu. Teď mám sice nohy oteklé jak konve, ale zatím symetricky a nebolí to :-)

Po výživném odpoledni a noci v autobuse jsme v sobotu v půl sedmé dorazili do Chamonix, kde byla naplánována povinná 9hodinová odstávka autobusu. Po ranní hygieně jsme vyrazili na lanovku směr Aguille du Midi. Počasí zespoda vypadalo slibně. Webkamera sice ukazovala čistě bílo, ale toho jsme si všimli až po zakoupení lístků na lanovku, takže nezbylo než doufat, že má nějakou poruchu. Naštěstí měla. Cena lístků je totiž lidová - 60 euro za zpáteční jízdenku.

Nahoru se jede dvěma lanovkami, jsou to dvě stejné kabiny, ale s přestupem. Dolní stanice je ve výšce 1035 m n. m. a horní stanice 3842 m n. m. Toto převýšení to jede 2x 8 minut. Každopádně to stálo za to. Nahoře se nám otevřel masiv Mont Blanc jako na dlani, navíc to nebylo zdaleka to jediné, na co se dalo dívat. V dáli byl vidět Matterhorn a Monte Rosa, všude okolo další hřebeny Alp a dole v údolí horské středisko jako na dlani.

Kabina na Aguille - na každém úseku jsou dvě a každá jede opačným směrem

Královna evropských hor - Mont Blanc (4808 m n.m.)

V dálce uprostřed v lehkém mlžném oparu Matterhorn a masiv Monte Rosa

A hluboko - cca 2800 výškových metrů pod námi - Chamonix

Pod Mont Blancem se zimním radovánkám dá holdovat i v půlce července

Tak toto je ten zázrak.

Nu, možná vás zajímá, proč jsem tuto kapitolu nazvala, jak jsem ji nazvala. Protože na Aguille du Midi bylo k nevydržení, kolik tam bylo lidí. "Za peníze v Praze dům", říkáme u nás. Ve Francii by mohli říkat "za peníze nový výškový rekord". I já si překonala dosavadní nejvyšší bod, na kterém jsem stanula, ale nic z toho nebylo mojí zásluhou, protože tam byla hromada Japonců v dobře střižených zimních kabátech a stylových šálách, kteří mě svým vzhledem ubezpečovali, že se o žádný sport nejedná. Prostě vás tam vyvezou a jste tam. Hlava na hlavě. Naštěstí všichni asiaté stáli frontu na stupidní vyhlídku Into the void, což je prosklený výklenek nad srázem, kde se můžete po vystátí hodinové řady bez batohu a v papučích vyfotit a jet zase dolů do města.

Nahoře jsme měli rozchod cca 2 hodiny, vyfotili jsme všechna panoramata, pokochali se dokonalým sněhobílým Mont Blancem, vyfotili se navzájem, dali si vrcholovou slivovici (tam jsem poprvé potkala kolegyně přechodářky Blanku a Radku) a poté jsme sjeli do mezistanice mezi dvěma kabinami, abychom se vydali na první tůrku letošní dovolené.

Pohled od cílové stanice kabiny - k té špici se ještě jede výtahem ve skále

Obecně mají celý kopec i jeho obvody prošpikované chodbami, lávkami a tunely

Naštěstí všichni Japonci stojí frontu na skleněnou kostku, tak jsou ostatní vyhlídky celkem volné

Důkaz místo slibů!

Skutečně jsem tam byla!

A skutečně je to tak proklatě vysoko!

Ta nadmořská výška mě popravdě překvapila. Stačilo vyjít 10 schodů a člověku se začala celkem solidně motat palice, prostě je tam toho kyslíku už znatelně míň a tlak je taky o dost nižší než dole. A když překonáte 2800 výškových za 16 minut, tak z toho vaše tělo prostě není zrovna odvázané.

Závěrečné panorama Mont Blancu a popojedem

Hned pod lanovkou jsem mohla ukojit svou obsesi domácím zvířectvem - stáli tam dva přátelští a fotogeničtí osli

Z mezistanice lanovky jsme se vydali směrem na severovýchod směrem k ledovci Mer de Glace. Cestou jsme potkali další domácí zvířectvo, také poměrně přátelské - jedna koza mi po nakrmení olízala nohu (jeden z vrcholů zájezdu :-) ) Došli jsme do sedla pod horu Aguille Verte - zelený vrchol, který nebyl zelený ani omylem, a pod ním jsme již viděli výše zmíněný ledovec.

Aguille Verte

Splaz ledovce Mer de Glace

Dokvétající azalka :-)

Po chvíli jsme došli k chatě a stanici dalších dvou lanovek. Jedna byly gondoly dolů ke splazu ledovce, druhá byla zubačka do Chamonix. Zde mě čekal další zážitek hodný japonského zájezdu po Evropě. Vystála jsem řadu na gondolu, slezla přes 400 schodů dolů ke splazu a došla k uměle vyhloubené ledové jeskyni v ledovci. Zajímavé na té cestě bylo jen sledovat, jak ten ledovec ubývá, historicky byl až u úpatí chaty a od té doby ubývá o 5-10 výškových metrů každých 5 let - bylo to poznat podle destiček vedle turistického chodníku/schodiště.

Výletní chata

Jeskyně pro turisty

Zajímavě prosvícený detail ledu, který ukazuje jeho vrstvení (OK, na té fotce to moc nevynikne)

Pak jsem vyběhla zpátky oněch 400 schodů, nahoře našla další část přechodářské výpravy - Lenku a Radka. Ti se stali takovými adoptivními rodiči nejprve mě a pak vlastně celé výpravy, tak o těch ještě uslyšíte. Ve vyhlídkové restauraci jsme si spolu dali jedno rychlé vrcholové pivo za lidových 10 euro a pak prchali na lanovku směr Chamonix. Tu jsme sice stihli, avšak pro naplněnou kapacitu nás do ní nepustili, a tak jsme se dolů dostali o 20 minut později. Následně tedy následoval ještě úprk skrz Chamonix, během kterého jsme však zvládli zmrzlinu, takže bylo všechno v pořádku. Autobus nám neujel, čili jsme úspěšně zakončili den japonského turismu a mohli se těšit na zítřejší opravdové hory.