Tři dny v zemi svišťů

Dnes jsem udělala převratný objev, že blogové příspěvky se dají zalomit, aby moje hlavní stránka neměla na délku 15 metrů. Jsem na sebe pyšná, že mi trvalo pouze 6 let, než mě napadlo vygooglit, jak se to dělá :-D Jo a taky asi začnu vkládat trochu menší fotky, protože jsem objevila, že když na jakoukoliv kliknete, tak se vám v daleko větší velikosti zobrazí v samostatném okně za sebou, ale to už asi dávno víte, narozdil ode mě :-)

Ale zpět myšlenkami do Španělska. Poté, co jsme v lepším či horším stavu přežili i druhou noc v autobuse, jsme byli vyvezeni do sedla Col de Tentes uprostřed hor a v nemalé výšce 2208 m. Toto se, pravda, nachází ještě ve Francii, ale už jsme skoro na hranicích. Po snídani, kafi od řidičů a definitivnímu přebalení batohů na tři dny jsme se vydali po optimisticky široké a rovné nezpevněné stezce někam doprostřed hor do Parque Nacional de Ordesa y Monte Perdido. Nad hlavou azurové nebe bez mráčku a všude kolem nás nádherné skalní masivy, které nebyly podobné ničemu, co jsem doposud v horách viděla. Skály v této oblasti byly zbarveny zejména do hněda a do červena, místy připomínaly Monument Valley a na každém kroku byly vidět mohutné geomorfologické procesy, které utvářely celé pohoří a které člověku připomínaly, jak nicotný je ve srovnání s přírodou a mocí jejích živlů.

Po pěšince vstříc dobrodružství!

Vrásnění zblízka

První pohledy na Pyreneje

Impozantní stěny nad údolím

V dáli první chata, leč neobydlená

Chodník se začal zužovat a zvedat, což nás sice rozehřálo, ale rozhodně nevadilo, protože jsme si tam nejeli válet šunky, že ano. Postupně jsme začali stoupat k impozantnímu skalnímu útvaru Breche de Roland. Česky se to překládá jako Rolandova brána, ale na rozdíl od Pravčické nebo Aksamitové tohle žádná brána není :-) Je to spíše průrva nebo trhlina, která vznikla dle pověsti tak, že ji rytíř Roland rozťal svým mečem Durendalem, ačkoliv původní záměr byl ten meč zničit, nebo ho aspoň bezpečně uklidit někam hluboko do šutru podobně jako Excalibur. Udatný rytíř nejspíše však neodhadl, jakou má sílu, a dal tak vzniknout průrvě 40 metrů široké a 100 metrů vysoké.

Breche de Roland

Byla jsem tam!

K bráně ve výšce 2807 m jsme se dostali po překonání sněhového pole, sněhu je v červenci v Pyrenejích překvapivě hodně. Dalo to trošku zabrat, neboť konstelace rozlámaného těla z autobusu a nerozchozenosti není úplně optimální, ale nakonec tam snad všichni vylezli. My přechodáři jsme samozřejmě museli, ale byla s námi ještě druhá část autobusu - účastníci jednodenních túr, o jejichž fyzické formě nemám tucha, ale z některých nahoře cákal pouze krev, pot a slzy a endorfiny žádné.

Výhled z brány do míst, která nás měla čekat - ta hluboká díra vpravo vzadu je kaňon Ordesa

V bráně mezi skalními stěnami jsme se krátce pokochali, shodili batohy a nalehko se v malé skupině vydali na první vrchol a zároveň první třítisícovku výletu - Taillón (3146 m). Toto byla samozřejmě dobrovolná zátěž, ale já byla pevně rozhodnutá, že nevynechám jediný dobrovolný výlet, protože jednak na sobě chci makat a jednak chci vidět prostě všechno, co jde, a zde byl slibován impozantní výhled. Výšlap na Taillón byl relativně jednoduchý, bylo tam pár skalek a jedno nepříjemné suťoviště, ale oproti následujícím dnům velmi slabý čaj a tak jsme za necelou hodinku stanuli na vrcholu. Rozhled z výšky přes 3000 metrů v kombinaci s perfektním počasím byl opravdu přenádherný na všechny strany. Viděli jsme do Francie i Španělska, neboť brána i Taillón jsou na hranicích, viděli jsme první ochutnávku kaňonu Ordesa, jehož směrem jsme měli pokračovat.

Tuto skálu jsem pojmenovala Hlava indiánského náčelníka

Taillón před námi

My na Taillónu - resp. moji adoptivní rodiče Radek a Lenka
(PS: Radku, tady vidím, že nejsi sám, kdo neumí fotit včetně špiček u nohou :-D)

Já a vrcholový mužik

Krásný výhled na francouzskou stranu

Odsud ta Breche vypadá i jako brána :-)

Navíc jsem se naučila od svých adoptivních rodičů skvělou novou tradici - na vrcholu si podat ruce, políbit se a popřát si Hore zdar. Jako kontaktní typ budu již tuto oslavu provozovat na každém kopci, poněvadž se mi velice líbí. Když jsme se všichni polúbali a pofotili, vydali jsme se svižným krokem zpátky k batohům, neboť jednodenkáři nás opouštěli a šlapali nudně zpátky k busu, zatímco my jsme měli pokračovat hlouběji do srdce národního parku. Naše průvodkyně Šárka nám v sedle pogratulovala ke zdolání kopce a oznámila, že za pět minut jdem dál. Po našem skučení, že jsme ještě neobědvali, obdrželi jsme velkorysých minut deset :-D Inu, na chatu to bylo ještě daleko, tak nebyl čas na hrdinství.

Traverzovali jsme podél kolmých skalních stěn, přelézali balvany, šlapali sněhem (pro jistotu jsme na tento trek nesli i mačky). Vyšlapali jsme k obrovskému převisu, který volně přecházel v jeskyni. Ta byla bohužel oplocená a moje čelovka ji osvítila zhruba stejně jako kdybych si tam zapálila sirku, takže byla asi fakt velká. A taky potřebuju novou čelovku.

Sestupujeme od brány sutí a sněhem

Taillón i Breche de Roland jako na dlani zpod skalního převisu

Výhled do kraje

Po chvíli jsme se dostali do více travnatého úseku, kde nám Pyreneje v plné kráse ukázaly to, co jsme mezi kamínky zatím jen nesměle tušili - že je to jedna velká překrásná zahrada - tu v podobě skalky a tu louky. Květin tam byl takový nespočet, že jsem si už v horách dala závazek, že je mezi kopce budu míchat zřídka a udělám jim speciální díl. Půlka mých fotek jsou totiž vážně ty kytky. Co bylo však ještě lepší než přírodní zahrada, byly vyhřáté přírodní tůňky či spíše slepé rameno vysychajícího potoka. V Bulharsku jsem si založila tradici koupat se prakticky v každé horské vodní ploše, pokud to čas dovolí (na což zde samozřejmě taky došlo), ale to nic nemění na tom, že je fajn, když má ta voda 20 stupňů a člověk nemusí prorážet ledovou krustu, když do ní leze. Navíc v té vodě byla spousta velkých pulců (až 5 cm), což mi přišlo fascinující, a nejen mně, poněvadž jsme vedli zanícenou debatu, zda je to v této velikosti ještě pulec. Čili jsme zakempili u vody, postupně snad všichni v rouchách Adamových a Eviných naskákali do vody a okoupali se a já věděla, že budeme skvělá skupina.

Běžný pyrenejský trávník

Romantická koupačka v tůňce. Foto: Janka Čičmanová

Z koupačky už to bylo asi jen hodinku na chatu, a tak jsme kolem 6. večer dorazili na Refugio de Góriz. Na Górizu již vládl čilý ruch, kolem chaty stála spousta stanů, horalé na terase popíjeli pivo, sušili své více či méně křupavé ponožky a ručníky a vyměňovali si zážitky z cest.

Rébus: najdi sviště nad Ordesou:-P

Góriz před námi, aneb útočíme na chatu

Systém měli na chatě poměrně vymakaný. Každý dostal klíč s číslem skříňky, který zároveň označoval číslo postele. Skříňka sice smrděla jako měsíc nemytý nohy, ačkoliv papuče i boty se skladovaly v otevřených botnících extra, ale člověk tam musel nechat batoh a do nocleháren ho nebrat. Mělo to však výhodu, že druhý den tam mohl nechat také věci, které si nechtěl brát na túru, neboť se spalo v téže chatě. Bohužel věci, co jsem si tam pak přes den nechala, smrděly až do konce pobytu jako měsíc nemytý nohy. Po nacpání batohu do skříňky, což byl úkol jak pro rychlé šípy, když vracely ježka do klece, jsme si hodili toaletní věci a vložky do spacáku do spacích prostor, a hurá na večeři, která začínala v sedm.

Opět vymakaný systém stolování. K našemu stolu, kde nás sedělo 10 (naše skupina čítala 10 turistů + průvodce, čili 11, ale jedna z účastnic byla veganka, tak jedla svoje zásoby), byly přineseny dvě nádoby s polévkou. Byla čočková a byla úplně boží. Pravda, základní ingredience, vzhledem k tomu, že se nocovalo po 20 lidech, nebyla zvolena úplně šťastně, ale kuchaři na chatě měli zřejmě velkou péči o to, aby nám v noci bylo hlavně teploučko (což se jim podařilo, uprostřed noci, při všech oknech otevřených, jsem byla donucena odkopat se i ze své tenoučké vložky do spacáku). Další chod byl velký tác se spoustou masivních klobás a druhý velký tác s hromadou nějakých šťouchaných brambor. Jak to tak bývá, nejlépe chutná na horách, a ty výborné klobásy (pro každého dvě) a ještě lepší brambory šťouchané s hořčicí, cibulkou a snad i vajíčkem nám chutnaly více než Fois Gras v Alcrónu.

Večeři jsme hojně zapili místním vino de la casa, což byla sázka na jistotu, protože ve Španělsku neexistuje špatné červené víno. V příjemném opojení jsme pak šli spát do našich třípatrových postýlek s myšlenkou, že jsme na úžasném a krásném místě se skvělou partou, a to jsme ještě ani zdaleka netušili, jak moc fajn nám spolu ještě ty další dny bude.