První den na stáži, první den ve městě

Dneska jsem měla opravdu nabitý program. Vstala jsem o půl sedmé, prázdniny neprázdniny, protože o půl osmé jsem byla očekávána v nemocnici. Tam jsem s pomocí Pierra dorazila, dovedl mě až na mé oddělení, kde jsem promluvila na první paní sekretářku. Ta na mě spustila plynnou angličtinou, což někoho možná nepřekvapí, ovšem mě ano, protože sekretářky v Motole neumí anglicky ani hesla do křížovek. Druhá paní sekretářka, nebo možná spíše administrativní pracovnice, Elin, mě přivedla na ranní hlášení. Tam jsem byla představena všem přítomným, mj. také profesoru Hansovi, hlavě oddělení. Líbí se mi, že si tady všichni říkají křestními jmény, i sestra profesorovi. I na tabuli služeb mají napsána jen křestní jména. Je to takové vřelé a rodinné.

Po hlášení mě čekala administrativa. Nejprve bylo třeba si nechat vyrobit identifikační kartičku, na kterou jsem si nastavila vlastní PIN a pomocí které se všude dostanu. Také si na ni vyzvedávám nemocniční oděv. Bohužel se nekonají žádné pestrobarevné scrubs, jen čistě bílé. Oděv sestává z kalhot, haleny a pláště, jako u nás. Vydává to taková automatická mašinka, musím to zdokumentovat, protože proces výdeje oblečení je vážně zážitek. Každý kus oděvu má v sobě čip, který je alokovaný aktuálně k mé kartě. Po použití či zašpinění oděv hodím do takového okýnka, kde se čip načte a oděv se zaznamená jako vrácený. Na konci stáže mi kartičku zase vezmou a s ní zkontrolují, zda jsem všechno vrátila.

Teď už k samotnému oddělení. Jsem přímo na ICU, což se dá doslovně česky přeložit jako JIP :-) Je to relativně malá nemocnice a spádová oblast zahrnuje asi 500 000 lidí, čili zde nemají ARO a pak milion specializovaných JIPů, jako u nás. Mají ty pacienty všechny na jednom oddělení, akorát chirurgie hrudníku má svůj JIP. Ale ti jsou přes léto zavření, takže pacienti přešli na to oddělení, kde stážuji já. Hned po převlečení se mě ujal Hans, který mi představil své dva aktuální pacienty. Jednoho s polytraumatem po dopravní nehodě a jednoho s těžkou sepsí kvůli pneumokokové pneumonii. Ten po nehodě měl vážná poranění hrudníku, což mu způsobilo podkožní emfyzém, který jsem dokonce poznala správně, když se mě Hans zeptal. Nedá se to s ničím splést, je to, jako byste měli pod kůží takovou tu bublinkovou fólii, tak moc to na pohmat praská. Taky jsem viděla nějaké intubace a vytahování tracheostomie. Lékaři jsou úžasně milí, zatím neznám všechna jména, ale pamatuju si ještě Marit a Stiega. Marit nás přišla navštívit z popálenin, je to jediné centrum popálenin pro celé Norsko, vozí se sem všechny těžké popáleniny a popáleniny dětí. Aktuálně mají dva, slovy dva, pacienty :-) Nevím, jak to ti Norové dělají, že z celé země jsou těžce popálení dva lidi.

Na oběd jsem šla do místní kafeterie. Do ní máme poukázky na 50 kronen za jeden oběd, to hradí IFMSA. Za ty peníze se najíst dá celkem slušně, ale pokud člověk chce salát, zeleninu či dezert, většinou to přešvihne. Já to dnes přešvihla o 8 kronen, což je prakticky nic. Poplatek za stáž se mi zaplatil z příspěvku za loňskou stáž, čili tu dotaci 50 kronen mám v podstatě zadarmo a když si k tomu zaplatím kolem 30 českých korun, tak je to skvělá cena za syté jídlo. Problém je, že vedle pokrmů na výběr je vždy ceník. V norštině. Zítra jdu na oběd i s iPadem a budu vybírat pomocí Google překladače. Když jsem se totiž zeptala paní, kolik stojí kuře (protože na menu žádné slovo podobné hähnchen nebo chicken nebylo), tak paní řekla "töööre". Když jsem se zeptala ještě jednou how much, ona na to töre :-D tak jsem byla poklizená, ale tuším, že to bylo 40.

Cestou z nemocnice jsem chtěla jít nakoupit. Nejdřív jsem se asi 20 minut motala ze samotné nemocnice, protože v přízemí jsou jakoby podzemní garáže a do těch je z lobby asi 8 východů, což jsem netušila. Takže jsem prošla několik z nich, prošla celé okolí nemocnice a trvalo mi opravdu dlouho, než jsem našla ten východ, kterým jsem ráno přišla. Pak jsem ještě chvíli dohledávala samoobsluhu, ale i to jsem zvládla. Ceny mě příjemně překvapily. Některé ovoce je sice 2x-3x dražší, ale to bude tím importem, jim v tomhle klimatu nerostou snad ani lesní jahody. Zbytek zboží je za ceny srovnatelné s našimi, opravdu. Dohromady jsem zaplatila něco přes 200, ale to včetně pracího prášku a dvou krabic máslových sušenek v akci, protože máslové sušenky jsou po bezpečnostních zápalkách druhá nejlepší věc, kterou Skandinávie dala světu. Tady jsou opravdu nejlepší a já se na ně těšila už od cesty do Švédska v roce 2004/5.

Můj nákup za českých 700, ovšem rozhodně ne v české kvalitě

Na koleji jsem posvačila naprosto úžasný chleba. Takový jsem v Česku vážně snad nejedla. Křupavá kůrka, měkkoučký uvnitř, k tomu meruňkovou marmeládu s kusy meruněk. Snažila jsem se nakupovat v nižší cenové kategorii, a přesto to jídlo je v maximální kvalitě. V tomto se díky polskému importu opravdu nemůžeme rovnat. Po svačince jsem si potřebovala zdřímnout, po celém dni jsem byla úplně mrtvá. Tady je navíc světlo pořád, takže jsem věděla, že do města mohu vyrazit kdykoliv.

Vstala jsem o půl deváté a skutečně jsem vyrazila. Venku sice pršelo, ale já si řekla, že aspoň vyzkouším, jak se s tím goretex popasuje. Bylo mi teploučko a sucho, i když na džíny mi pršelo. Ale na nohy mi prší i s deštníkem, jsem moc dlouhá na to, aby mi k něčemu byl tam nahoře. Hodně místních takové počasí řeší bundou s kapucí, deštníky měli jen japonští turisté. Z koleje k Bryggenu to podle Googlu má být 48 minut, já natáhla krok a byla tam za krásných 35. Opravdu nemá cenu platit 20 kronen za autobus. Co mě ovšem překvapilo, byla neustálá změna elevace terénu. Nikoho jiného to asi nepřekvapí, je to město mezi horama, na hornatém pobřeží. Hm, já to nečekala. Shora to na Google mapách vypadalo všechno stejně placatě! Nevím, v jaké nadmořské výšce bydlím, ale je to min. 100 m. Cesta zpátky byla tedy velice kondiční.

A teď už něco k centru, nebo se do postele nikdy nedostanu. Už je zase půl druhé, moje biologické hodiny už vzdaly marný boj, o půl noci dostaly k večeři míchaná vajíčka a teď se snaží samy sebe přesvědčit, že se teprv stmívá a že je 10.

Rustikální večeře z vybraných kvalitních norských surovin

Centrum Bergenu je poměrně malé a podle mého názoru na památky celkem chudé. Ale to je tím, že již několik let žiju v Praze a obecně jsem procestovala řádku pompézních evropských metropolí. Bergen není metropole, nýbrž přístavní městečko, které dosáhlo rozmachu díky obchodu s hanzovními městy a pozůstatek těchto časů je dodnes hlavním turistickým lákadlem. Jde o Bryggen, který je dokonce zapsán na seznamu UNESCO.

Zde si hanza (nebo jak to napsat) otevřela první kancelář kolem roku 1360 a toto po dlouhé roky udržovalo Bergen na prvním místě nejdůležitějšího obchodního města Skandinávie. Bryggen během historie sedmkrát vyhořel, v 50. letech byly plány jej zbourat a postavit multifunkční budovy. Nějací nadšenci se však rozhodli bojovat za záchranu starého přístavu a díky nim teď můžeme obdivovat krásu malých pokroucených a nahnutých domků a jejich nádherných domovních znamení.

Jednorožci nevymřeli!

Nevím, jak moc je to zde vidět, ale ty domečky jsou neuvěřitelně křivé!

Můj favorit na znamení roku, poráží i dům U Tří housliček

Důkaz místo slibů, že jsem tam opravdu byla a nestahuju ty fotky někde z netu :-)

Bryggen je však opravdu jen pár domečků a i s kocháním a focením vám zabere 20 minut. Více času se tam dá strávit při návštěvě všech jejich muzeí, což mám v plánu o nějakém příštím deštivém víkendu. Kousek za Bryggenem jsem spatřila nějakou velkou starou budovu. Dočetla jsem se, že se jedná o věž Rosenkrantz. Postavil ji nějaký guvernér jménem Erik Rosenkrantz, nečekaně, v 16. století a to na zbytcích pevnosti krále Magnuse ze 13. století. Bergen má tedy evidentně dalekou historii. Kdybych nepřišla k té věži po desáté hodině, tak bych mohla vylézt nahoru a kochat se výhledem. To mám také v plánu. Kousek od věže se pak nachází Håkonshallen, velká ceremoniální síň, kterou postavil král Håkon Håkonsson pro svatbu svého syna kolem roku 1250. Opět kus historie. Od hradu byl také krásný výhled na celý bergenský přístav.

Rosenkrantz Tower

Håkonshallen

Velká loď v přístavu, která byla oproti jiným ještě malá

Po prohlídce areálu tvrzi již nebylo opravdu moc co vidět a rozhodla jsem se vydat zpátky na kolej. Z toho ostrého tempa mě již pěkně bolely nožičky včetně kloubů. Ještě jsem mrkla do průvodce, co tu tak mají zajímavého a vidím Bergen Cathedral (Domkirken). Mrknu na mapu a vidím, že to jen ten pěkný starý kostelík, co jsem míjela na cestě do města. Inu, po shlédnutí San Pietro, Notre Dame či Yorkminsteru mi ta jejich katedrála vážně přijde legrační. Ale prý stojí za návštěvu, tak se tam podívám. Je zasvěcena svatému Olafovi, což je jejich nejsvětější svatý, takový náš Václav.

Tak a už jdu zase spát, venku je docela tmavo. Ještě si před spaním lupnu jednu máslovou sušenku, nechápu, jak jsem bez nich mohla takovou dobu žít!

 

Publikováno z Blogsy