Kamila's place: První víkend v Bergenu...

... byl veselý. Začal poněkud klidněji, neboť jsem se rozhodla, že se taky jeden den musím vyspat a ne pořád vstávat s budíkem. Spánkový deficit se potvrdil, vzbudila jsem se v poledne. Tak jsem si v klidu uvařila oběd, koukla na seriál, napsala článek o pátku a najednou bylo 5 hodin a vyráželo se na grilovačku. Ta se měla konat na koleji, kde bydlí medici, kteří se o nás starají - Eivind a Kiniena. Nejprve jsme všichni vyrazili do Remy, což je místní supermarket. Každý koupil něco - maso, brambůrky, zeleninu, banány a čokoládu, párečky, prostě škála pochutin byla pestrá. IFMSA nám zasponzorovala pivo, takže pro celou skupinu byla koupena bedna místního moku jménem Hansa. Pod tím bylo napsáno Pilsner, takže předpokládám, že jim naši sládci asi vysvětlovali, jak že se to pivo vlastně vaří :-) K tomu jsme si já s Petrou koupily pořádné naložené vepřové, holky z Česka přece nebudou jíst na grilovačce nějaké párky :-)

Zprava: Eivind, pak Aline, Angela (BRA), Pierre (FR), Reetta (FIN), Camille (FR)

Zde je kromě výše popsaných ještě Kiniena a já :-)

Grilovačka se konala na střeše, resp. na balkóně u střechy, byl odtamtud krásný výhled. Připojili se k nám ještě další zahraniční studenti, kteří tady dělají výzkum. Norsko je opravdu kosmopolitní národ. Byl tam Švéd, Adrian, jehož oba rodiče jsou Poláci, byli tam dva Číňani, z nichž jeden žije v Norsku 15 let a druhý se tu dokonce už narodil (jména však nezapamatovatelná). Ten, který tady žil od narození, měl velmi extenzivní znalosti klasické hudby, popisoval mi části Mé vlasti (kterou vyslovoval česky) - měla jsem pocit, že ani někteří Češi neví o Smetanově tvorbě tolik, co on! Ale nebudu se tu o tom zbytečně rozepisovat, mám skluz :-) Grilovačka byla skvělá, jídlo výborné. Po pár hodinách však začalo pršet, a tak jsme se přesunuli na kolejní kuchyňku. Koncept kuchyňkovice je, jak se zdá, populární naprosto na celém světě! Přinesla se piva, další alkohol, tančilo se, pařilo se. Ukázalo se, že Adrian se pár let věnoval klasickému tanci, byl to opravdu úžasný tanečník, no a proto, že jsem tam byla jediná ochotná s ním tančit (Brazilky ječely a dělaly drahoty a nechtěly tančit ani sambu), tak jsme protančili skoro celý večer a bylo to super :-) Ono teda "byla jsem ochotná" není správné slovo... Já byla naprosto nadšená, ale nechtěla jsem to dát moc znát. Většina skupiny pak šla domů v 1 ráno, ovšem mně se nechtělo, a proto jsem s klukama ještě nějakou dobu poseděla a povídali jsme si u příjemné hudby a výborné whisky. Domů jsem přišla příjemně pod vlivem po páté ráno, čili akce se vydařila :-)

Druhý den jsem vstala, nečekaně, opět v poledne. Navzdory pošmournému počasí v sobotu se v neděli nádherně vyčasilo! Probudila jsem se do sluníčka a hned začala dumat, co bych podnikla. Proces probouzení u mě trval několik hodin, protože spát jsem šla přeci jen pozdě. Najednou byly 3 a zbytek skupiny mi oznámil, že jde na výlet na Fløyen. Já v tu chvíli absolutně nestíhala, neboť jsem ještě psala o páteční tůře, a tak jsem jim řekla, že vyrazím chvíli za nimi a doženu je, a ať mi Peťa pošle smsku, jestli zvolili nějakou speciální trasu nebo jak. Vyrazila jsem zhruba 15 minut po nich směrem k jezeru Svartediket, které máme kousek od nemocnice a kolem kterého jsem šla tu hřebenovku. Prošla jsem kolem jezera zhruba do půlky jeho obvodu a už jsem viděla odbočku směrem kolmo vzhůru na Rundemanen a Fløyen. Vystartovala jsem na ni a frekvenčně začala stíhat zbytek skupiny. Nutno podotknout, že jsem podcenila počasí. Podle předpovědi mělo být teplotně chladněji, ale se sluníčkem. Proto jsem si do batůžku přibalila mikinu a delší kalhoty. Vyrazila jsem ve sportovní sukýnce, tričku a běžeckých botách, protože jsem počítala, že cesta bude daleko snažší a méně kamenitá, vzhledem k tomu, že jsem tušila, kam asi směřuju. Asi ve třetině kopce jsem se svlékala do sportovní podprsenky, protože jsem byla celá zbrocená potem. A to se skoro nepotím! Mimochodem žen ve sportovních podprsenkách a šortkách na horách potkáte mraky, v pátek jsem jich viděla určitě desítky, neboť Norové se evidentně smaží, jakmile teplota přešvihne dvacítku. No prostě počasí bylo parádní - skoro jasno, jasněji než v pátek, teploučko, skoro žádný vítr, krásná tůra.

Svartediket - teď mi došlo, že jsem o něm ještě nepsala, čili přikládám nějaké fotečky pořízené v tom krásném počasí

Jezero zalité slunečními paprsky :-)

Rozcestník aneb výšlap začíná

Abych se vrátila k průběhu trasy. Frekvenčně jsem stoupala do kopce (ze začátku s iPodem v uších a pěkně makat do rytmu) a snažila se dostihnout zbytek skupiny. Kopec byl opravdu prudký a dlouhý a mně začínalo připadat nemožné, že je pořád nikde nevidím. Přeci jen, Brazilky, Mexičan a Francouzi, to nejsou typicky turistické národy. No nebudu vás napínat, dostihla jsem je na Fløyenu, neboť ještě před začátkem jezera odbočili na úplně jinou trasu, akorát mi to zapomněli napsat. Nějakou pochybnou stezku tam našla Pierrova GPS. Mně to ovšem ani za mák nevadilo, protože a) šli tu snažší cestu hrozně dlouho, b) ta moje stezka byla nádherná s krásnou přírodou a c) jsem nemusela celou cestu poslouchat pubertální smích Brazilek, které se chovají, jako by jim bylo 13. A tak jsem strávila další krásné odpoledne úplně sama, v horách, mimo civilizaci. Nedokážete si představit, jaký balzám na duši a na mozek to je!

Lesem nelesem, mechem, nemechem :-)

Kolem noclehárny... pro koho? Pro ovečky? Pro turisty?

Toto je ovce roku!

Tak, teď bude fotodokumentace ještě víc a víc, písmenka jsou totiž nuda, že ano. Z fotek mám velkou radost, neboť byly ideální světelné podmínky a navíc jsem se po vystoupání na hřeben ocitla poměrně nedaleko místa, kde mi v pátek došla baterka, čili jsem mohla zdokumentovat další část krajiny. Jak jsem ovšem výše uvedla, nejprve jsem musela vylézt nahoru. Jezero může mít cca kolem těch 50 metrů, Rundemanen, jeden ze 7 vrcholů bergenských, má 560. Čili je vidět, že jsem se do toho kopečka opravdu úplně neflákala, vyběhla jsem ho za ani ne hodinu. Nejkrásnější fotky zajistil potok, který lemoval celou stezku.

Digitalis purpurea

Potůček v lese, ale čím jsem byla výše, tím byl hezčí :-)

Zde je důkaz, toto byla bomba a přitom vím, že tohle by Norové skoro ani nenazvali vodopádem ve srovnání s těmi opravdovými a známými

Těsně pod hřebenem jsem zjistila, jak potok vzniká. Bylo to o něco méně romantické než ty vodopády, betonovou skruž by člověk opravdu nečekal jako zdroj takové krásy. Nahoře se rozprostíralo velké jezero Tarlebøvatnet, které pro regulaci odtoku mělo hráz a z ní byla odpouštěna voda podle potřeby. Od jezera již mě pak čekalo jen pár výškových metrů k vrcholu Rundemanen.

Hráz jezera

Jezero Tarlebøvatnet

De syv fjell, neboli těch 7 vrcholů, zahrnuje určitě Ulriken (se 643 m nejvyšší vrchol) Fløyen, Løvstakken a Damsgårdsfjellet. No a potom tam patří ještě 3 z následujících hor: Lyderhorn, Sandviksfjellet, Blåmanen, Rundemanen a Askøyfjellet. Ani Wikipedie tedy netuší, co přesně do té sedmičky patří. Ovšem místní každoročně chodí tůru přes 7 vrcholů v jeden den a do tohoto výšlapu patří i Rundemanen. Nedá se přehlédnout, je na něm velký vysílač, podobně jako na Ulrikenu. Teď konečně mohu ukázat, jak ty vrcholy od sebe vypadají daleko a přitom je to velkou oklikou cca 3 hodiny chůze.

Ty těžko postřehnutelné puntíky na horizontu jsou ony mohyly, které lemovaly celou cestu po hřebeni

Ten den byla opět krásná viditelnost

I tady mají na horách něco na způsob borovice kleč :-)

Nepřehlédnutelná technická dominanta Rundemanenu

Další jezera pod Rundemanenem... Vlevo Lille Tindevatnet, vpravo Store Tindevatnet

Myslím, že jsem vykoumala, na co jsou tyto bedny uprostřed hor. Jsou umístěny vždy u nějakého širšího rovného prostranství, kde by mohl zaparkovat vrtulník. No a pokud vás v horách přepadne vánice či vichřice či obojí, tak tam prostě vlezete a čekáte na zmrznutí/ záchranu, podle povětrnostních podmínek

Z Rundemanen se pak už jde skoro jenom dolů, tuším, že už jsem to popisovala u páteční tůry. Fløyen má již zmiňovaných 320 m, jde se to po betoně a po štěrku a žádná velká práce to není. Energetický výdej má člověk hlavně při cestě nahoru. Ovšem byla jsem vděčná za své běžecké boty, protože ty v kontaktu s betonem byly k mým nohám daleko milosrdnější než pohorky.

Skála nad cestou, skála pod cestou

Tam, kde už byl jen "malý sešup" dolů, nebylo vysokého zábradlí potřeba

A zase jezero :-) Storediket

Skály podél cesty byly přírodní skalkou/mokřadem

Stoprocentně přírodní a nešlechtěný phlox subulata

Hypericum perforatum

Krásný skalní masiv nad stezkou

Pod ním rostly tak nádherné smrky, že by každý z nich mohl stát na Staromáku, ale na to by jich byla škoda!

Kousek od Fløyenu, Ulriken kdesi v dáli

Vsuvka, toto je z pátku pod Ulrikenem, tam sotva postřehnutelná špička vzadu je právě Rundemanen

V těchto místech se natáčely Pohádky z mechu a kapradí

Pojem romantická schůzka na lavičce dostává v Norsku nový rozměr

Po rychlém seběhu dolů jsem se ocitla na Fløyenu, kde jsem kupodivu potkala ten kýžený zbytek skupiny. Ti už prý byli na místě asi hodinu, tu hodinu nakupovali suvenýry a šli prý nějakou lesní stezkou po úbočí kopce. No prostě moje verze trasy byla na přírodní divy daleko bohatší a i já si dala daleko víc do těla. Když už jsem tam byla, tak jsem se nechala aspoň vyfotit a nafotila jsem také výhledy na město, které napoprvé bez baterky jaksi nevyšly.

Celý přístav včetně Bryggenu a výletní loďky

Lille Lungegårdsvann (ta vodní plocha) a vysoká koncentrace kultury okolo - 3 galerie hned za ní a a ta velká budova s betonovým čímsi na střeše vlevo nahoře je Griegova koncertní síň

Fjord jako na dlani

Vrcholové foto

Zubačka Fløibanen

Troll, Peťa a já :-)

Pak jsme sešli opět lesní cestou směrem do centra města. Cestou jsme se ocitli ve velmi malebné čtvrti, která vypadala skoro jak zachovalá památková zóna někde ze začátku minulého století :-)

Původně jsem chtěla kopec bleskově sletět dolů na svém oblíbeném dopravním prostředku, ale bylo to zakázáno :-(((

Roztomilý domek

Stará hasičská zbrojnice, patřičně na kopci, aby měla výhled

Malebné uličky jsou pro Bergen typické

Dolní stanice zubačky

Ve městě jsem se trochu prošla po Torgetu, pak jsem vyrabovala místní informační centrum, odkud jsem si odnesla několik kilo brožurek a knížeček, pak jsem se trochu prošla po přístavu, udělala pár fotek a k smrti hladová skočila na autobus domů. Moje jediné jídlo ten den bylo pár chlebů s marmeládou v poledne a pak až večeře na koleji po sedmé. A to jsem si na tůru vzala chlebíky a maso! Jen jsem je samým stíháním ostatních zapomněla sníst... Nu, pár fotek z města na závěr a dobrou noc :-)