Ulriken - Fløyen aneb spálit se dá i v Norsku

Bylo mi řečeno, že je typicky norské vzít si volno, když je hezké počasí, a vypadnout ven. Já se snažím žít podle zdejších zvyklostí, a tak jsem se rozhodla dostát i této a vzala jsem si volno. S pomocí kolegů v nemocnici jsem si naplánovala tu nejkrásnější tůru, jakou v Bergenu vůbec můžete zažít. Takto zpětně musím říct, že mi poradili skvěle. Nejprve mi to doporučil Hans, ale pak se do debaty vložili skoro všichni muži, ukázali mi mapy, popsali mi, jak je cesta značená, co uvidím a tak. Asi mají radost, že má i turista zájem o jejich hory a že jsem tak horsky naladěna :-)

Vstala jsem v 8 hodin, abych si dopřála 8 hodin spánku, ale zároveň abych vyrazila dříve, než začne největší parno. Ten den hlásala předpověď jasno (ano, jasno v Bergenu, nevídané) a nejvyšší teploty kolem 26°C. Nakonec jsem tedy vyrazila až po půl desáté, neb jsem hodinu hledala sluneční brýle, které jsem nenašla a nakonec se rozhodla, že zkusím jednou v životě vylézt na slunce bez brýlí, abych zjistila, jaké to je. Žádné poškození rohovky jsem si nezpůsobila, takže se to, zdá se, dá přežít.

Na úvod mě čekalo cca 600 výškových metrů na horu Ulriken, což je, jak už jsem tuším říkala, nejvyšší z bergenských "sedmi hor". Měří 643 metrů. Vede na ni kabinová lanovka, ale to je pro zbabělce. Norové říkali, že pěší tůra zabere hodinu až hodinu a půl. To mi přišlo celkem neuvěřitelné, vzhledem k převýšení, ale o čtvrt na dvanáct jsem byla tam. A to jsem zvolila delší, kochací cestu, o které říkali, že je mírnější. Mírnější nebyla, jen člověk trochu obloukem vylezl do patřičné výšky někam nad 600 metrů a pak se více méně po rovince vracel k vrcholu Ulriken. Ale byla tam krásná jezera a výhledy do okolí, sem tam nějaký malý dřevěný domeček, nu stálo to za to. Zastavovala jsem se na každém rohu a fotila zhruba každou druhou kaluž a každý třetí trs trávy, jinak bych nahoře byla možná i rychleji. Daň za toto frekventované focení jsem měla ještě později zjistit.

Ulriken krátce po startu

Již v poměrně malé nadmořské výšce se začaly otevírat krásné výhledy

Stezka byla roztodivná - chvílemi takřka po rovině...

... ale většinu času půlmetrové schody

A fakt, že jsem se od Ulrikenu vzdalovala, mi také nepřišel příliš pozitivní :-)

Jednou za uherský rok se ovšem uvolili píchnout k cestě směrovku, aby se turisti neztratili úplně

Všude okolo byla nádherná jezera, jakých jsem měla dále potkat ještě desítky

Já s jezerem :-)

Takovou chatičku taky chci!

Jak je vidět, tak zde jsem prakticky ve výšce vrcholu Ulriken, ale ještě kus od něj...

A tady už jsem těsně u vysílače

Na samotném vrcholu jsem si dala svačinku, či možná spíš oběd. Z domova jsem si pro jistotu sbalila pár konzerv, nevědouc jaké budou ceny potravin, a na takovou tůru přišly opravdu vhod, neboť nikde člověku nezachutná Májka či Krůtí maso s vejci tak, jako na čerstvém horském vrcholovém vzduchu. Usadila jsem se na kámen pod vrcholovou mohylou a baštila jsem chleba s výhledem na úplně celý Bergen. Viditelnost ten den byla opravdu perfektní, viděla jsem nejen celé město, ale i poloostrovy a ostrovy daleko za ním, téměř v oceánu. Pobřeží je zde totiž opravdu rozervané a fjordem zdaleka nekončí.

Na žádném významném místě nesmí chybět norská vlajka!

Bergen... Není to nádherné město na nádherném místě?

Přístav v dálce se spoustou lodí... Ta největší je Costa Deliziosa, ještě se o ní zmíním

Haukeland Universitetssjukehus :-) aneb zde stážuju

Lanovka na Ulriken

Vrcholové foto s Bergenem

Horský oběd s božím výhledem :-)

Po hodince kochání a focení jsem vyrazila na hřeben. Tady mě měla čekat cca 5hodinová cesta na horu Fløyen, která je ve výšce 320 m n. m. a cesou jsem předpokládala, že minu i další se sedmi bergenských vrcholů. Tůra to byla krásná. Výhledy celou cestu byly nádherné, viděla jsem hřebeny v dálce a za nimi další hřebeny, ty nejzašší byly pokryté sněhem. Podmínky prostě nemohly být lepší. Celá cesta měla de facto tvar podkovy kolem jezera, u něhož jsme byly s Petrou včera. Akorát ta podkova byla poněkud širší a zacházela hlouběji do hor. Člověk od Ulriken zamířil na východ směrem pryč od Bergenu, pak přišel ke konci jezera, tam udělal oblouk a vracel se k Bergenu zpátky až na Fløyen. To je v kostce celá věda.

Opustila jsem Ulriken a vyrážím na hřeben

Hřeben byl poměrně rovný a široký, ne jak Tatry nahoru-dolu-nahoru-dolu. Byla to cesta i pro méně zdatné turisty. Já mám však ještě se svou fyzičkou co dohánět, neboť jsem potkala desítky bláznů, kteří po těch horách běželi. Někteří měli pevnější trekovou obuv, ale někteří tam skákali po kamení v Nike free run, které nedávají noze absolutně žádnou oporu. Já jsem si v pohorkách (!!!) musela dávat pozor, abych si místy nevymknula kotník a pečlivě jsem si hledala cestu přes kamení.

Může mi někdo říct, jak se po takové cestě dá běžet???

Nahoře to vypadalo, jakoby poslední sníh ztál před měsícem. Všude bylo mokro, bahnivo a hodně se tam držela voda v podobě hlubších kaluží. Přes ty jsem se dostávala tak, že jsem skákala z kamenu na kámen. Ty tam někdo blahosklonně položil přede mnou. Kdyby se jeden z těch kamenů viklal, tak jsem bezpochyby ve vodě. Naštěstí se tak nestalo. U delších či travnatých zavodněných úseků byly položeny dřevěné mostečky, jako v rašeliništi. Nutno poznamenat, že i tady to vypadalo trochu jak v rašeliništi. Spousty měkkého mechu, pod kterým se propadala půda, jezírka, roztodivná flóra, inu, pastva pro oči.

Mosteček

Kameny přes vodu, v tomto případě vzácně hustě vedle sebe nakladeny

V mokřadech pořád rostlo tady to, co si nepamatuju, jak se jmenuje...

Tyto krásné přírodní výjevy jsem prostě nemohla přestat fotit, což se mi vymstilo. Fotila jsem každou chvíli něco, proto jsem občas foťák ani nevypínala a nesla jsem ho zapnutý v ruce, což skončilo tak, že těsně před půlkou hřebenovky mi došla baterka. Těsně před tím, než se mi otevřel nádherný pohled do údolí s jezerem. Bylo to krásné, jezero hluboko pode mnou, Ulriken daleko za mnou a já si to nemohla vyfotit. Holt si to budu muset dát ještě jednou, abych vyfotila druhou půlku trasy, neboť i tam byly nádherné scenérie.

Netřeba komentáře, prostě je tu všechno neuvěřitelně krásné...

Tím, že nebylo co fotit, jsem nejspíš zrychlila krok, neboť jsem si psala časy chůze a časy pauz a hřebenovka mi zabrala přesně 4 hodiny. K tomu výstup na Ulriken 1:40. Kdybych to sama neušla, tak bych tomu nikdy nevěřila, protože i zespoda, i přímo nahoře se to zdá strašně daleko. Ale šlo to. Dohromady jsem měla 3 kochací/jídelní pauzy - tu na Ulriken cca hodinu, ty další dvě po půl hodině a celkové časové rozpětí bylo 9:40-16:50. Poslední pauzu jsem poněkud nestrategicky udělala 20 minut před Fløyenem, poněvadž to jejich značení je poněkud vágní. Jednou za čas vás uklidní, že jste pořád ještě na správné stezce, ale že by obsahovalo nějaké časové či vzdálenostní údaje, tak to vůbec. Na dokonalý systém KČT můžete všude mimo Česko zapomenout. Naštěstí nahoře vedla jen jedna cesta a občasné odbočky někam byly značeny, takže se tam nedalo ztratit.

Tyto mohyly více či méně lemovaly celou cestu

Jo mimochodem, úplně mimo mísu, zmínila jsem se, že tam byly ovce???!!! Ovce jsou jedno z mých oblíbených zvířat a měla jsem velkou radost, když jsem uslyšela jejich zvonečky, takže tady po právu dostanou svůj prostor :-)

Posledních 20 minut chůze bylo po betonové cyklostezce, což byl fakt balzám pro nohy v pohorkách. Navíc bylo potřeba klesnout do 320 m a celá hřebenovka se držela více méně pořád vysoko, čili prudkým klesáním byla cyklostezka také balzám pro kolena. Naštěstí to však netrvalo dlouho, zhruba těch zmiňovaných 20 minut. Pak jsem dorazila konečně na slavný Fløyen. Byl odsud ještě krásnější výhled na Bergen než z Ulriken. Je to totiž níž a navíc daleko blíž centru. Zubačka má dolní stanici asi 50 m od Bryggenu. Vzhledem k tomu, že ta zubačka jezdí z centra a není ani tak drahá, byla horní vyhlídka obsypaná turisty. Bylo těžké najít místo, kde by se člověk jen tak mohl opřít o zábradlí a kochat se městem a loděmi v přístavu. Když už mluvím o lodích, bylo by dobré zmínit, že bergenský přístav je poměrně vytížený. Přijíždí sem nemalé množství velkých a slavných zaoceánských i evropských lodí, které odsud pokračují na plavbu mezi ostrovy a fjordy krásného norského pobřeží. Zrovna když jsem se kochala vyhlídkou z kopce, v přístavu stála poměrně magnificentní Costa Deliziosa. Bohužel však začala odplouvat, ještě když jsem stále byla nahoře, čili nebyla šance seběhnout do přístavu a podívat se zblízka. Byla však dost velká i zhora a zde přikládám foto z internetu pro ilustraci.

Když jsem se nahoře dostatečně pokochala, sjela jsem zubačkou dolů. Jedna cesta stála 40 kronen a já měla již příliš bolavé nožky v pohorkách na to, abych šla dolů dalších 300 metrů po bůh ví jakém povrchu. Lanovka mě vyplivla přímo v centru, kam zrovna mířil zbytek skupiny. Prošla jsem se opět kolem Bryggenu a pak skrz rybí trh, kam se někdy musím dostavit hned po ránu a zamířila jsem k turistickému centru, kde jsme měli sraz. V plánu byla večeře v jedné z restaurací s typickou kuchyní. Vzhledem k tomu, že to mělo být v osm a já byla špinavá, zpocená a v pohorkách, rozhodla jsem se ještě skočit na autobus a otočit to doma na koleji.

Tam jsem se trochu zcivilizovala a proměnila zpátky v člověka. Už cestou na kolej mě začínaly pálit některé části těla a já zjistila, že jsem spálená nejbizarněji, jak se mi to kdy povedlo. Před polednem jsem se namazala a ukázalo se, že tam, kde byl krém, není žádný problém. Ale nedosáhla jsem si na záda, čili mám mezi lopatkami vypálené tílko. Zapomněla jsem na tu část krku mezi šíjí a obličejem, takže tam mám takové dva rudé pruhy. Paže jsem si namazala jen z té horní strany, neboť ta vnitřní zůstává zásadně bílá i po dovolené u moře. No, nevím, jak tady svítilo slunce, ale z bílé barvy je rudá, opět ve tvaru pruhu. No a vrcholným číslem jsou nohy. Ty jsem si nějak zapomněla namazat, takže mám zepředu připálená stehna, pochopitelně krásně ohraničeně po okraj šortek a zezadu pro změnu lýtka, zde opálení končí příznačně u ponožek. No, vypadám jak retard :-) Jupí!

Po ohledání traumat a namazání se zklidňujícím krémem jsem vyrazila na večeři. Měli jsme rezervaci v podniku Zupperia, který je proslulý svými polévkami, ovšem na tu jsem ten den neměla chuť. Na svou polohu přímo naproti rybímu trhu zde byly ještě poměrně příznivé ceny. Já si dala lososa s kyselou smetanovou omáčkou, grilovanou zeleninou a batátovou kaší. Ten stál 180 kronen, obecně se jídlo pohybovalo od 160 do 350 cca. Losos byl naprosto dokonalý, maso čerstvé, úprava výborná, o kaši a zelenině nemluvě. Pochutnala jsem si, jak už dlouho ne a ještě jsem dojedla zbytek lososa od Petry, která už nemohla. Příjemným překvapením pak bylo, že nám většinu večeře zaplatila IFMSA a já doplatila jen 40 kronen.

Když jsme kolem desáté vyšli z restaurace, už začínalo zapadat slunce. Vydala jsem se ještě nalovit nějaké fotky, jak se město koupe ve zlatě a pak jsem se s vypětím všech sil došoupala domů. Moje nohy toho ten den měly až až.

Zavřené deštníky Torgetu - rybího trhu

Johanneskirken s kočičkou

Nějaký jiný kirken

Lille Lungegårdsvann

PS: tento příspěvek píšu v sobotu 7.7., ale dala jsem k němu datum, kdy se to všechno stalo. Tento blog používám i jako svůj osobní cestovní deník, tak jsem se rozhodla časovat příspěvky podle dne, o kterém pojednávají, abych se v tom po čase vyznala.

Publikováno z Blogsy