Ve čtvrtek jsme si sborově vzali volno ze školy (až moc sborově, náš plánovaný soukromý výlet pro 5-10 lidí se rozkřikl a jelo nás 26, no, bylo to dost na nic, hlídat tolik lidí, kteří jsou horší než mateřská školka). Servisem za 2000 na osobu jsme se dopravili na autobusové nádraží Dora, kde se nám podařilo odchytit 2 vozidla, která připomínají něco mezi mikrobusem a vanem a jsou pro 13 lidí, každé za 100 USD na celý den, což je skvělá cena, když uvážím, že nás dovezli všude, vždy na nás čekali a pak nás vysadili před kolejí.
Naše první zastávka byla u starých římských památek přes řeku Nahr-al-Kalb. Jak říkám, na historii tu narazíte na každém kroku. Ve skále byl zabudován akvadukt a přes řeku se klenul krásný historický kamenný most, který evidentně pamatoval doby dávno minulé. (slunce ovšem svítilo úplně blbě, tak omluvte přesvětlenost fotek)
Asi pouhých 5 minut cesty od mostu (a celkově asi půl hodiny z Bejrútu) se již nacházel jeskynní komplex Jeita. Tyto jeskyně se dostaly do finále ankety nových 7 divů světa a pro mě to není žádné překvapení, myslím, že většině z ostatních finalistů mohou svou nádherou a pompézností směle konkurovat. A můžete pro ně až do 11.11. hlasovat, či hlasovat pro kterékoliv jiné přírodní úkazy a to na této stránce. Mě těší, že ze 28 divů jsem viděla aspoň 3 :-)
Nejdřív jsme se nahoru k hornímu patru jeskyní vydali lanovkou, ale to byla lanovka, kterou by v Česku ani na Slovensku nikdo nestavěl, protože po cestě paralelně se to dalo vyšlápnout hrubým odhadem za 2 minuty svižné chůze. Sotva jsme se usadily a na památku vyfotily, už jsme se zas musely balit a vysedat, docela šok :-)
Jeskyně byly nepopsatelně obrovské, nádherné, s úžasnou krápníkovou výzdobou, nikde nebyla propadlá patra, jako tomu často bývá u nás, takže veškeré krasové jevy se zachovaly nepoškozené a dech beroucí. Bohužel se tam nesmělo fotit, tak jsem našla aspoň nějaké fotky na internetu a řekla bych, že něco si můžete prohlédnout i zde, na stránkách new7wonders, fotky, které tam vložili uživatelé (kde je sakra vzali???), jsou tady. My jsme tedy museli naše fotoaparáty, kamery a mobily zamknout do trezoru a zle vyhlížející muži hlídali každou píď jeskyní, aby zákaz náhodou někdo neporušil. Zřejmě je to až nedávné opatření.
Procházeli jsme si celý komplex sami, vlastním tempem, bez průvodce, beze spěchu. Kupodivu nějak necítí potřebu pojmenovávat každé brčko v jeskyni, takže je ten průvodce vlastně k ničemu. Člověk se může ničím nerušen kochat obrovskými prostory velikosti průměrné katedrály, kde se ze země zvedají obrovské stalagmity jako svatební dorty na svatbě obrů. Ze stropu visí tu malá brčka, tu i několik metrů dlouhé stalaktity a když se člověk pozorně dívá, tak uvidí desítky sinterových záclon, jak ve svých něžných křivkách visí mezi ostatními krápníky jakoby nic a přísahala bych, že jsou tak tenké a reálně vypadající, že by je závan větru určitě rozvlnil. No, není to jak ten jeden závěs v Koněpruských jeskyních, který tam oprašují jak národní památku. Všeobecně srovnávat třeba Moravský kras s těmito jeskyněmi je asi jako FC Tescoma Zlín ku FC Chelsea. Srovnávat pak Český kras s Jeita je zhruba okresní přebor Zadní Třebáň a Chelsea :-)
No, sem dám asi tak jednu až dvě fotky, proces kradení odjinud je příliš komplikovaný :-) Ale jeden cestovatel kdysi provedl výlet na stejná místa, tak se můžete podívat na jeho blog. Mimochodem vstupné do komplexu včetně lanovky a vláčku dolů stojí 18 000 LBP, což je vzhledem k tomu, co se ukrývá za vchodem do jeskyní, vážně směšná cena. Jak jsem již prozradila, po prohlídce horního patra jsme byli svezeni roztomilým vláčkem. Přísahám bohu, že to trvalo tak 2 minuty, seběhla bych to rychleji :-)
U vchodu do dolního patra se nacházel zkamenělý jeskynní muž, no samozřejmě, že si ho každý musel vyfotit :-)
Pak jsme opět naše zaznamenávací aparáty naházeli do trezoru a vstoupili do jeskyní. Zapomněla jsem zmínit, jaké vedro tu v těch jeskyních mají. Žádný goráč uprostřed léta. V horním patře bylo takových 25 a v tom dolním od vody táhlo a ochladilo se možná na 20 a to možná i přeháním. Jak jsem řekla, dolním patrem se táhne 6 km dlouhá řeka a po této řece nás čekal romantický výlet na lodičkách. Opět nepopsatelně nádherné krápníky, nepopsatelně obrovské dómy a nepopsatelně tyrkysová voda. Mám dojem, že zhruba tak 95 % té krásy můj mozek tak či tak nestačil vůbec pobrat, jak to bylo úžasné.
Naše první zastávka byla u starých římských památek přes řeku Nahr-al-Kalb. Jak říkám, na historii tu narazíte na každém kroku. Ve skále byl zabudován akvadukt a přes řeku se klenul krásný historický kamenný most, který evidentně pamatoval doby dávno minulé. (slunce ovšem svítilo úplně blbě, tak omluvte přesvětlenost fotek)
Asi pouhých 5 minut cesty od mostu (a celkově asi půl hodiny z Bejrútu) se již nacházel jeskynní komplex Jeita. Tyto jeskyně se dostaly do finále ankety nových 7 divů světa a pro mě to není žádné překvapení, myslím, že většině z ostatních finalistů mohou svou nádherou a pompézností směle konkurovat. A můžete pro ně až do 11.11. hlasovat, či hlasovat pro kterékoliv jiné přírodní úkazy a to na této stránce. Mě těší, že ze 28 divů jsem viděla aspoň 3 :-)
Nejdřív jsme se nahoru k hornímu patru jeskyní vydali lanovkou, ale to byla lanovka, kterou by v Česku ani na Slovensku nikdo nestavěl, protože po cestě paralelně se to dalo vyšlápnout hrubým odhadem za 2 minuty svižné chůze. Sotva jsme se usadily a na památku vyfotily, už jsme se zas musely balit a vysedat, docela šok :-)
Jeskyně byly nepopsatelně obrovské, nádherné, s úžasnou krápníkovou výzdobou, nikde nebyla propadlá patra, jako tomu často bývá u nás, takže veškeré krasové jevy se zachovaly nepoškozené a dech beroucí. Bohužel se tam nesmělo fotit, tak jsem našla aspoň nějaké fotky na internetu a řekla bych, že něco si můžete prohlédnout i zde, na stránkách new7wonders, fotky, které tam vložili uživatelé (kde je sakra vzali???), jsou tady. My jsme tedy museli naše fotoaparáty, kamery a mobily zamknout do trezoru a zle vyhlížející muži hlídali každou píď jeskyní, aby zákaz náhodou někdo neporušil. Zřejmě je to až nedávné opatření.
Procházeli jsme si celý komplex sami, vlastním tempem, bez průvodce, beze spěchu. Kupodivu nějak necítí potřebu pojmenovávat každé brčko v jeskyni, takže je ten průvodce vlastně k ničemu. Člověk se může ničím nerušen kochat obrovskými prostory velikosti průměrné katedrály, kde se ze země zvedají obrovské stalagmity jako svatební dorty na svatbě obrů. Ze stropu visí tu malá brčka, tu i několik metrů dlouhé stalaktity a když se člověk pozorně dívá, tak uvidí desítky sinterových záclon, jak ve svých něžných křivkách visí mezi ostatními krápníky jakoby nic a přísahala bych, že jsou tak tenké a reálně vypadající, že by je závan větru určitě rozvlnil. No, není to jak ten jeden závěs v Koněpruských jeskyních, který tam oprašují jak národní památku. Všeobecně srovnávat třeba Moravský kras s těmito jeskyněmi je asi jako FC Tescoma Zlín ku FC Chelsea. Srovnávat pak Český kras s Jeita je zhruba okresní přebor Zadní Třebáň a Chelsea :-)
No, sem dám asi tak jednu až dvě fotky, proces kradení odjinud je příliš komplikovaný :-) Ale jeden cestovatel kdysi provedl výlet na stejná místa, tak se můžete podívat na jeho blog. Mimochodem vstupné do komplexu včetně lanovky a vláčku dolů stojí 18 000 LBP, což je vzhledem k tomu, co se ukrývá za vchodem do jeskyní, vážně směšná cena. Jak jsem již prozradila, po prohlídce horního patra jsme byli svezeni roztomilým vláčkem. Přísahám bohu, že to trvalo tak 2 minuty, seběhla bych to rychleji :-)
U vchodu do dolního patra se nacházel zkamenělý jeskynní muž, no samozřejmě, že si ho každý musel vyfotit :-)
Pak jsme opět naše zaznamenávací aparáty naházeli do trezoru a vstoupili do jeskyní. Zapomněla jsem zmínit, jaké vedro tu v těch jeskyních mají. Žádný goráč uprostřed léta. V horním patře bylo takových 25 a v tom dolním od vody táhlo a ochladilo se možná na 20 a to možná i přeháním. Jak jsem řekla, dolním patrem se táhne 6 km dlouhá řeka a po této řece nás čekal romantický výlet na lodičkách. Opět nepopsatelně nádherné krápníky, nepopsatelně obrovské dómy a nepopsatelně tyrkysová voda. Mám dojem, že zhruba tak 95 % té krásy můj mozek tak či tak nestačil vůbec pobrat, jak to bylo úžasné.
Toto jsem vyfotila u východu, staré vyschlé krápníky takřka opalující se na sluníčku
Tolik tedy k naší výpravě do divu světa, určitě doporučuji prohlédnout všechny uvedené fotografické prameny, i když ani fotka nemůže postihnout tu nádheru, kterou jsme viděli.
Pak jsme zase naskákali do našich autobusků a vydali se do nedalekého 150tisícového města Džuníje, na němž není nic moc k vidění až na poutní místo, které se nachází nad ním. Vede k němu lanovka zvaná Teleférique, oni si tu všeobecně na ty lanovky šíleně potrpí. Lanovka byla dlouhá, s pěkným výhledem, ale ty kabinky... Mám dojem, že i v Tatrách za sociku už byly modernější, celou dobu jsem si říkala, že zemřu, protože jsme jeli vysoko a nad prudkým kopcem a ty věci do kterých jsme vlezli vypadaly spíš jako makety historických prototypů. Pak nás přeložili do další lanovky, zubačky, která měla dráhu, nekecám, asi 100 m - Libanonci jsou extrémně líní a evidentně, nebýt těchto 100 m, tak by na poutě nikdo asi neputoval.
Poutní místo se jmenuje Harissa (neplést s tuniskou směsí koření téhož jména). Nevím, co se tam kdy stalo, že je to tak svaté, nejspíš se tam zjevila panenka Maria, ale to soudím naprosto nepodloženě na základě takové drobné maličkosti na tom kopci a to asi 15tunové bronzové sochy Panenky Marie Libanonské, nebo také Our Lady of Lebanon nebo také Notre Dame du Liban. Socha je natřena na bílo a mírumilovně zhlíží ze svého piedestalu na Džuníje a jemně roztaženými pažemi ochraňuje celý Libanon, resp. minimálně 40 % jeho obyvatel.
Vyškrábali jsme se nahoru a naskytl se nám nádherný výhled na celý záliv. Počasí bylo toho dne zatím nejteplejší, co jsme kdy zažili, takže jsem si to ve svých černých slimkách náramně užívala. Ale nebýt jich, tak by mě tam vůbec nepustili. Kdybych odhalila jen kotníček, tak by mě asi hodili rovnou přes zábradlí za herezi. Člověk se tam nesměl ani napít.
toto je zatím jediná fotka s mou spolubydlící Nicole, no musíme vytvořit nějakou lepší (foceno ještě pod sochou)
výhled od sochy, v pozadí kostel sv. Pavla
Vzhledem k tomu, že jsme měli nahoře takové menší volno, tak jsme si nejprve prohlédli cedrové stromy, které byly na tomto poutním místě zasazeny a potom jsme se vydali obhlédnout ten kostel sv. Pavla, protože již zvenku vypadal dosti netradičně, jakoby na něj působily nějaké orientální či byzantské vlivy. V tom horku jsem se proklínala, jestli mi fakt stojí za to lézt do každé památky, ale nakonec jsem nelitovala.
Vevnitř se na všech stěnách a stropech nacházely krásné byzantské zlacené mozaiky, připomínalo mi to benátský San Marco, akorát v menším. A zřejmě tam neměli tak rozsáhlou sbírku kostiček svatých, jako v těch Benátkách.
Pak už jsme jen nakoupili nějaké suvenýry, sjeli lanovkou dolů a vyčerpáni po celém dni v parnu jsme jeli domů. Ale nelituji ani minuty, tento výlet opravdu stál za to a budu na něj do konce života vzpomínat.
Žádné komentáře:
Okomentovat