Den 7. - Jak jsme si hrály na muslimky

Sedmého dne sice Bůh možná odpočíval, ale my měli pondělí, čili budíček v 6:30. Jo, já vím, že tu furt píšu o spaní, ale ono se při tom deficitu na nic moc jiného myslet nedá :-) Den v nemocnici nebudu popisovat nijak zdlouhavě, bylo to zase super, jako ostatně vždy, s kolektivem si rozumím čím dál víc a perfektně si to tam užívám. Jo, vlastně ráno byla na našem oddělení neuropatologická konference, která začala zajímavou přednáškou o kraniosynostózách. Ta byla plná zrůdných dětiček, které byly opravdu natolik zrůdné, že porážely i nomu. (Vy, kdo nevíte, co je to noma, tak si to prosím hlavně negooglete.) Přednášel to plastický chirurg a říkal, že je to důležité operovat už jenom kvůli estetice, protože tyto děti bývají ve velmi vysokém procentu odvrženy matkami (a já se těm nebohým maminám po těch fotkách ani nedivím.) Pak se diskutovaly zajímavé případy, promítaly se střídavě MRI a preparáty, moc se mi líbilo, jak člověk vidí ty různé specialisty integrovaně spolupracovat na jednom případu.

Ze školy jsem výjimečně utekla už ve 2, protože jsme měli organizační schůzku kvůli kolejím a pak jsme si dali sraz na 4 hodiny, že pojedem do úplného centra Bejrútu, kterému se zde říká Centre Ville (mimochodem, Bejrút patřil Francii, proto některé názvy zůstaly). Nejprve jsme se vydali do mešity Mohhamad al-Amin, tedy do té modré, která trochu napodobuje istanbulskou Hagiu Sofiu a kterou jsme viděli už první večer. Průvodce praví, že je v ní pochovaný Rafic Hariri, ale já žádný vstup do hrobky neviděla. Největší atrakce přišla u vchodu, protože jsme se dozvěděli, že děvčatům dlouhé kalhoty, rukávy a pokrývky hlavy nestačí. A to jsme se třepali do města v zácpě, nalepení na sebe a zababušení jak lyžaři v neklimatizovaném taxíku a přitom jsme mohli přijít v plavkách. Dali nám totiž do rukou černé hábity a šátky a přišla velká zábava.

Mešita vevnitř byla krásná. Ze stropu visely obrovské křišťálové lustry a byla celá prosvícená sluncem, ne jako ty tmavé, zatuchlé a tmavé křesťanské kostely. Nejsou tam pochopitelně žádné sochy, obrazy či reliéfy, jen klikiháky na stěnách a knihy. Na boku mešity je menší část, do které nesmí vstoupit muži a smí se v ní modlit jen ženy. Naopak ženy mohou procházet tou mužskou částí. Nevím, jestli to mám považovat za projev emancipace nebo zda je v tom nějaký skrytý význam, kterak ženu ještě víc zadupat do země, ale pobavilo mě, že kluci za námi nemohli. Samozřejmě, že největší zábava byla fotit se v těch hábitech. Co vám budu povídat, mešita sice pěkná, ale ve skutečnosti jen děsně velký prostor s kopulí, co má na zemi koberec, ve stěnách okna a jedny dveře a kolem stěn pár regálů se zpěvníky či korány.

Sice je to rozmazané, ale ty vystrčené zadky jsem sem nemohla nedat :-P

Z mešity jsme se vydali kolem římských ruin, které jsou pozůstatkem západovýchodní cesty vedoucí Beirútem, která se jmenuje Cardo maximus. Pokaždé, když uvidím ty sloupy, tak jsem úplně nadšená a to ještě trošku předběhnu a musím říct, že celou sobotu jsme strávili prohlížením římských ruin. Nádhera!

Pak jsme přišli opět na náměstí s hodinami a odtamtud se v poklidu vydali jednou z jeho hvězdovitě se roztahujících ulic směrem k ruinám římských lázní. Z těch tedy zbyly doslova ruiny, Pompeje byly zachovány mnohem lépe, navzdory (nebo díky?) tomu, že je postihla jedna z největších katastrof v dějinách lidského pokolení. Ale i tak to bylo pěkné vidět, kameny, které tam člověk důmyslně poskládal před více než 2000 lety.

Jo, a ještě sem musím dát jednu fotku z těch ruin. Člověk se musí umět zasmát i sám sobě a na svou obranu říkám, že mi svítilo do očí, ale takto nějak bych asi vypadala, kdybych měla Downův syndrom :-)

Pak jsme se prošli asi 20minutovou procházkou zpátky na Hamra a na kolej, je to z dolního centra města opravdu kousek. Večer jsme šli posedět do blízké hospůdky. Na místních podnicích je skvělé, že vás po celý večer zásobují jednak podélně nakrájenými mrkvičkami v nějakém kyselém nálevu a potom ještě takovou směsí jakoby chipsů, krekrů, některé části připomínají tokijskou směs, některé jsou peprné a všechno dohromady je to moc dobré. To není jako v těch prašivých českých restauracích, kde vám naúčtujou, i když se jen podíváte na preclík uprostřed stolu, vydřiduši. Pověsti o libanonské pohostinnosti opravdu nelhaly J


PS: toto je poslední album, které jsem nahrála kompletně, najdete ho zde :-)