Den 5. - Jak jsem kráčela po 1000 let staré historii a mezi 1000 let starými stromy

Vstávání bylo krušné, jako ostatně každé vstávání zde, protože je tu tolik věcí, které se musí vidět, zažít a prožít, že na spánek jednoduše nezbývá čas... K mému velkému zklamání pro nás zase přijel ten pravěký samohyb, o němž jsem zapomněla zmínit, že jeho řidič měl rád dvě věci. Troubení a arabskou hudbu. Jeho klakson uměl vyloudit dokonce 3 tóny, což nám rád znovu a znovu předváděl. K tomu si neustále na plné kule pouštěl arabské pecky, takže na nějaké dospávání během cesty vážně nebyl prostor. No, asi za hodinu a půl jsme přejeli půl země a dorazili do Tripolisu neboli Tarábulu, jak říkají Arabové. Na úvod nás čekala typická libanonská snídaně, která měla sladkou (sýr a med) a nesladkou (mleté maso) verzi. Spočívalo to víceméně v pečivu, v němž bylo zapečeno jedno nebo druhé. Obojí se polévalo speciálním sirupem a na tu masovou věc se ještě nakapal citron. Mně to docela chutnalo. Medium rare sirloin steak je teda lepší, ale všeobecně vždycky jsem vždycky z místní kuchyně z počátku trošku zmatená a nejistá a posléze nadšená - s každým soustem mi to chutná víc a víc. Nejdůležitější pravidlo je, že úplně všechno tady chutná jinak než v Evropě. Dokonce i americké brambory v cafeterii jsou posypané čerstvou mátou.

Ha há, já to mám vlastně zvěčněné, jak to vypadalo!

Po snídani jsme se vydali do ulic města. Tripolis je úúúúúúúúplně jiný než Bejrút. Teď teprv vidím, že Bejrút je až na tu dopravu a chudinské čtvrti docela evropské a evropsky vypadající město, s lidmi evropsky smýšlejícími a evropsky se oblékajícími. Tripolis je pravý muslimský svět. Ženu bez šátku aby člověk pohledal, naopak je jich většina oděna od hlavy až k patě v nějakém hábitu, někdy typicky černém, jindy v různých barvách - levandulová, růžová... Obvykle mají sladěné i boty a kabelku. Aneb snaží se na tom svém nepříliš nápaditém outfitu vyřádit co nejvíc. Ta jedna růžová paní vypadala doslova jako Legally Blonde (Pravá blondýnka) na arabský způsob :-) První atrakcí byla vysoká hodinová věž a pak také zajímavý muž, který nabízel na ulici limonádu velmi svérázným způsobem.

Povšimněte si prosím sklenice v jeho levé ruce. Moc si nedovedu představit, jak to zařízení funguje a jak to čistil, ale limonáda byla výborná a já na sobě zatím příznaky střevní ulcerace ani difúzní peritonitidy nepociťuju, takže tento kulinářský zážitek možná nakonec i přežiju. Tripolis je mj. známý zlatnickými mistry, čili jsme samozřejmě museli navšítit jeden z místních súkú. Súk je něco jako trh, akorát je to spíše ulička plná obchůdků, než klasické stánky. Z většiny šperků přecházel zrak, místní zlatníci své řemeslo ovládají opravdu bravurně.

Každý obchodník se snažil vtáhnout vás dovnitř a něco utržit, ještě že jsme spěchali a já se nemohla nechat zlákat. Po průchodu súkem jsme přišli ke starému jakoby atriovému domu, ve kterém sídlila ruční továrna na mýdlo.

Tato mýdla jsou místní specialitou (a podle mě perfektním suvenýrovým dárkem, tak se máte na co těšit). Vyrábějí se z olivového oleje a glycerinu, čili jsou pro pokožku velmi blahodárná, a mají desítky vůní. Nádherně a tak nějak typicky libanonsky voní mýdlo cedrové, ale našli byste zde mátu, růže, geranium, levanduli, rozmarýn a spoustu dalších. Vyrábějí také oleje, jejichž vůně vám údajně zůstane v kůži po dva dny. Až narazím na nějaký obchůdek s příznivými cenami, tak to hodlám vyzkoušet v praxi :-) Mýdla tu mají všeliké tvar. Velkou památkou a atrakcí je mýdlový korán z 15. století.

Specialitkou jsou mýdlové hrozny, které se hojně využívají pro dekoraci a parfemaci šatních skříní. Podařilo se mi také zachytit místní ženu při výrobě, podívejte se, jak ošklivě se dívá, oni všeobecně nesnáší, když je někdo fotí, ale přitom jak mám vyhrát World press photo, když nezachtím žádné domorodce? To je vždycky tutovka a porotci na to hrozně letí :-)

Z voňavých prostor továrny jsme se vrátili do ulic a vylezli strmý kopec, abychom stanuli na jednom z nejvyšších bodů Tarábulu, kde se již od roku 1103 Citadela Raymonda Saint-Gilles. Rytíř Saint-Gilles byl toulouský hrabě a křižácký vojevůdce, který Tripolis několik let obléhal a po jeho dobytí zde nechal postavit takřka nedobytnou citadelu. Nemám bohužel žádný obrázek z druhé strany řeky, kde by bylo vidět, jak obrovská tato pevnost je, tak mi to musíte věřit. Další historii načtenou z průvodce si teď nevybavuji, nicméně po mnoha letech citadelu dobyli Arabové zpátky a pak byla také využívána Osmanskou říší.

Vstupní brána s vodním příkopem

Z celého komplexu na mě dýchala atmosféra dávných věků, kdy muži byli chrabří rytíři, kteří se vydali osvobodit svatou zemi. Bylo to naprosto neopakovatelné. Tvrz měla velmi komplikovanou strukturu, opravdu masivní hradby, které navíc údajně mají ve svých útrobách římské sloupy, aby byly bytelnější. Po dobytí Muslimy byly některé její části úmyslně zbourány, zejména kostel a kaple, zbytek potom rozebral zub času. I tak je ale návštěva citadely obrosvkým zážitkem. Ve fotoalbu je asi milion fotek, sem jich dám pár pro představu.

Hned vedle citadely parkoval kus libanonské armády, která je tu vyloženě na každém kroku. Vozidla jsem vyfotila nenápadně z vršku citadely, vojenské objekty, vojáci a zbraně se tu zásadně fotit nesmějí.

Zatímco Bejrút je město plné mrakodrapů a nových budov, Tripolis vypadá jak z Aladina. Malé staré hranaté domky s plochou střechou byly z citadely velmi dobře vidět. Všeobecně celé město vypadá, že za chvilku spadne. Částečně proto, že se země ještě úplně nevzpamatovala z války a částečně proto, že se tu o ty nemovitosti nijak extrémně nestarají.

Skoro jako druhé Picadilly!

Krásných historických orientálních budov na spadnutí tu najdete spoustu

U citadely jsme znova nastoupili do samohybu a vydali se na východ, do pohoří Libanon. Ani si nedovedete představit, jak nádherné, exotické a hlavně vysoké hory to jsou. Nejvyšší vrchol, Qurnat as Sawda, měří neuvěřitelných 3 088 m! Když uvážíte, že 80 km od toho je 0 m vysoké moře, tak si již jistě lépe dokážete představit to převýšení. Uprostřed hor jsme zažili typický libanonský oběd. 

Toto mi připomíná závěrečnou svatební hostinu z Mrazíka

Spočívá v tom, že před vás dají talíř s asi 3 libanonskými chlebíky a kolem vás začnou rozeskládávat různé talíře a misky plné různých věcí. Hummus, sýry, ořechy, masové kuličky, sýrové závitky, masové taštičky, saláty, ovoce, zeleninu, další sýry a pomazánky a mezi tím všudypřítomné džbánky olivového oleje. 

Když decentně ochutnáte z každé mističky a jste už docela plní, tak show teprve začíná. Nejen že neustále přibývá talířů a mističek. Taky vám začnou nosit různé druhy masa - smažené kuličky, závitky, klobásky, něco jako čevabčiči či masovou směs s rýží servírovanou ve střívku, místní specialita. Čišník se opravdu činil a ty velké masové koule na obrázku byly úžasné.

No, nadlábli jsme se k prasknutí. Popravdě jsem po tomto jídle vypadala, že už dokonce nějakou dobu přenáším :-) Pak nám ještě nachystali spousty ovoce, ale než jsme se pustili do něj, tak jsme si zatančili libanonské kolečko. Tančila ho rodina sedící vedle, a tak se naši opatrovatelé jali naučit to i široké mezinárodní masy. Vzhledem k tomu, že jsem se do víru tance vrhla první, tak nemám žádné fotky, ale až seženu nějaké, tak dodám. Moc jsme si to užili, cítila jsem se skoro jako Arabka!

Po tomto krásném odpoledním takřka večírku nás samohyb popovezl ještě kousek výš a my vstoupili do téměř posvátné rezervace The Cedars Of Lebanon. Existuje ještě jedna rezervace, na jihu, v pohoří Šúf, která se jmenuje The Cedars Of God. Takový přírodní úkaz jsem snad ještě neviděla. Ty největší stromy byly 800-1000 let staré a bylo jich opravdu požehnaně. Cedry jsou typické tím, že nejprve narostou do výšky a pak se začnou rozpínat do šířky a košatět, proto ty staré jsou opravdu majestátní kolosy. Žel bohu mi hned zkraje chcípla baterka, čili posledních 9 fotek v albu není mých a některé z nich dávám i sem. Ještě před vstupem do parku jsme viděli zhruba 900 let starý cedr, podle něhož byl vytvořen motiv na libanonské vlajce, čili je to nejspíš jejich nejnárodnější strom.

Řekla bych, že určitá podobnost tam je :-) Ovšem cedrový les je naprosto kouzelný a dech beroucí, čili pokud jsem vás doposud nepřesvědčila, že Libanon je nejlepší země na světě, tak tohle už by vás přesvědčit mělo. V údolí kvetly obrovské záhony mnou neidentifikovaných fialových květin, které tomuto místu ještě dodávaly na poetičnosti. Ehm, malá odbočka: právě sedím ve stínku v AUB kampusu a píšu, zatímco po mně neustále lozí hromady much. Copak jsem nějaká kráva?!?! Potřebovala bych takovou tu plácačku, jak ji měli ve 3 veteránech, protože za chvíli už to asi psychicky neunesu a uteču.

Cedrů už je dnes hrozně málo a každý strom je velmi pečlivě chráněn a žádný Libanonec by na ně nevztáhl ruku. Dříve jich bylo samozřejmě více, ale cedrové dřevo je velmi oblíbené z několika důvodů. Již staří Féničané jej používali na výrobu lodí, v čemž pokračovaly i další civilizace, protože cedr má dobré mechanické vlastnosti. Dále je v tomto dřevě hodně oleje, a proto velice dlouho hoří a navíc při tom hoření nádherně voní. Jenže zabere 20 minut pokácet takový strom, ale alespoň 500 let, než naroste nový.

Cedr uprostřed je údajně cca 600 let starý

Když dva cedry rostou u sebe a začnou košatět, tak větve začnou prorůstat navzájem do kmene vedlejšího stromu. My jsme si říkali, že to skoro připomíná Filemona a Baucis.

Všude po lese byla v takových malých klíckách cedrová miminka, třeba jen 30-50 cm vysoká, kdo ví, jak dlouho potrvá, než z nich budou aspoň stromky. (ty mouchy mě přivádějí k šílenstvííííííííí) Na další fotce jsem zachytila strom, který byl slavnostně zasazen 1952, abyste měli představu, že po téměř 60 letech má velikost průměrného vánočního stromečku.

Samozřejmě jsme všichni chtěli z tohoto lesa památku, takže jsme se vydatně nafotili :-)

Zleva: Honza, Andrej, já a Darinka

A tady je celá naše grupa na úplném vrcholu parku

Co vám budu povídat, byla to naprostá bomba a celkově jsem z celého výletu byla úplně nadšená. Ještě cítím potřebu zahltit svůj blog nádhernými cedry. Teď půjdeme na prohlídku Modré mešity a zítra dopíšu neděli. Jo a fotečky z celého dne (jé, zrovna kolem proběhl malý zrzeček) najdete tady :-) Jo a většina těch alb je veřejných, aspoň myslím, takže všechna najednou můžete vidět teoreticky tu. Ještě jsem to nenastavila všechno, postupně to tam nahážu. Tak, dost řečí, a kochejte se!