Den 1. – Jak jsem přiletěla do Bejrútu

Letadla, letadla, letadla. Všude letadla. Po odbavení a vstupu do tranzitní zóny jsem se prostě dostala do země za zrcadlem jako Alenka. A nepustilo mě to doteď (v době psaní někde nad Rumunskem s výhledem na Dunaj). Na letišti mě kupodivu vůbec nezajímaly parfumerie, u výlohy Emporio Armani jsem postála půl minutky a většinu času jsem strávila přecházením od okna k oknu a pozorováním toho letištního mraveniště. Cisterny s palivem, vláčky se zavazadly, pojízdné schůdky, pásy a rampy… a samozřejmě letadla, letadla, letadla – přistávající, vzlétající, rolující…

Mé obavy z bezpečnostní kontroly se nenaplnily a pohodlně jsem prošla i gatem. Ovšem když jsem tak tak spokojeně seděla a čekala na autobus, tak najednou slyším: „Prosíme slečnu Kamilu Volnou, aby se dostavila k východu B10, opakuji, prosíme slečnu Kamilu Volnou, aby se dostavila k východu B10.“ Krve by se ve mně nedořezal. Neznalá poměrů jsem si začala představovat, kterak mě jako teroristu odvlečou v poutech, abych se nakonec dozvěděla, že kvůli nějaké chybě v systému nepoletím v economy, nýbrž v business class a ještě k tomu u okna! Hned mi bylo lépe.

Pak nás autobus přivezl k našemu stroji, kterým byl Airbus A319. Původně psali A320, ale já stejně netuším, jaký je mezi nimi rozdíl. Mé sedadlo mě velmi příjemně překvapilo, tolik místa na nohy jsem neměla snad nikdy nikde. Pak jsem uviděla cedulku, kdy na mě poprvé reálně dolehlo, že letadlo se může porouchat. Místo okukování, kde ta vesta vlastně je, jsem si začala skládat procítěné věty, které budu říkat rodičům během padání do vln, aby to znělo aspoň z poloviny tak dojemně jako telefonáty z 11. září.

Myslela jsem, že se nedočkám chvíle, kdy se letadlo konečně pohne. Jakmile jsme začali rolovat, tak už jsem byla natěšená jak malý Jarda, úsměv od ucha k uchu a rozzářená očička. Když jsme se rozjeli po runwayi, tak jsem tomu skoro nemohla uvěřit až do chvíle, než se ten velký stroj skutečně odlepil od země. Když jsme zakrátko vylétli nad mraky, tak jsem asi po týdnu uviděla modrou oblohu. K nezaplacení.

Teď jsem kvůli psaní málem zmeškala Bospor a Dardanely. Nevím, nad čím z toho jsme to letěli, přeci jen je 5 let od poslední hodin zeměpisu dlouhá doba. Konečně zase vidím moře. Nádhera. Chvíle nad mezinárodními vodami a jsme v Asii. Pak zdlouhavý přelet nad Tureckem a další moře. V dálce se již rýsuje Kypr. Z výšky 12 km je to takový dočista malý ostrov. Svět je zhora úplně nádherný. Půl cesty jsem strávila pozorováním toku Dunaje, na něm Budapešť a spoustu jiných měst. Jsem prostě jak v Jiříkově vidění.

Budapešť

Průliv

Obrovská zelená jezera v Turecku

Takový ten uzoučký poloostrov na východě Kypru

Nevím, jestli údaje z obrazovky jdou přečíst, nicméně mě nepřestávalo fascinovat, že jsme v 11 800 m, letíme rchlostí 900 km/h a venku je -55°C :-)

(Nyní pokračuji již v noci z koleje). Přistání v Bejrútu bylo přistáním opravdu tvrdým (myšleno metaforicky, přistání letadla jsem ani necítila). Na pasové kontrole jsem strávila asi hodinu, kdy jsem seděla v malinké špinavé místnosti s několika Ruskami, jednou Rumunkou a spoustou policajtů. Pořád pobíhali sem a tam, tvářili se důležitě, odmítali mi cokoliv říct (spíš se na mě dívali jako na kus nábytku), mluvili mizerně anglicky a měli na mě naprosto nesmyslné požadavky. Zvací dopis ani adresy kontaktních osob mi nestačily, ještě zpáteční letenka, telefonní čísla, neustálé ujišťování, co tam vlastně jedu dělat (pokud se ptali vůbec na to, vážně jim nebylo rozumět). Asi libanonské ambasádě v Praze půjdu políčit, jak vypadá to podle nich „bez problémů získatelné razítko do pasu v den příletu“. Já tam seděla vyděšená k smrti a smířená s deportací. Když mě po hodině a něco pustili, běžela jsem pro kufr, který tam samozřejmě nebyl. Nechala jsem pás projet třikrát, abych se ujistila a pak se snažila požádat někoho o pomoc. Kus nábytku byl vyslyšen asi na 5. pokus a poslán někam chodbou dozadu. Tam naštěstí byl milejší pán a můj kufr čekal u jeho přepážky. Evidentně si již celé letadlo kromě mě své zavazadlo vyzvedlo. Na můj první let docela dost legrace.

Pak jsem se potkala se svou kontaktní osobou, která mi naložila kufry do auta a způsobila další šok. Že v arabském světě neexistují pojmy dopravní předpisy, pruhy na silnici, semafory, přednost na křižovatkách či obecná mantra bezpečnost provozu. Když k tomu připočítám velmi rychlou jízdu v autě, které rozhodně nebylo nijak mladé ani výkonné, strávila jsem půl hodin strachem o svůj holý život. Řidič se dotýkal volantu jen občas, místo před sebe čuměl na mě a pořád mi valil šrouby do hlavy podprůměrnou angličtinou. Nechápu, že se maminka bojí, že se zamiluju do Araba. Všichni jsou stejně oškliví a věkem se to zhoršuje. Jeden odporně tlustý Arab mi v letadle za ušima prochrápal celou cestu. Dík bohu za proudové motory, skoro ho nebylo slyšet. Navíc je už z jejich pohledu vidět, jaký mají na ženy názor. Naopak ženy se zde na nás „odvážné a emancipované“ Evropanky dívají jak na boží zjevení, vypadají úplně fascinovaně, v pozitivním slova smyslu.

Kolej není sice žádný Four Seasons, ale musím uznat, že je to určitě lepší než Hvězda. Bydlím se sympatickou Brazilkou (druhá Brazilka, kterou jsem kdy potkala, která nemá zadek jak vrata od stodoly) a máme vlastní koupelnu a dokonce balkón. Nevím, jak se mi podaří usnout, je tu nádherné vedro, které mám ráda přes den, ale uznávám, že se v něm špatně spí. Přesto jsem zdejším klimatem nadšená.

Jakkoliv jsem přijela na kolej rozpálená do běla, s tím, že už v životě o arabskou zemi ani okem nezavadím, tak se vše rapidně změnilo, když jsem se rozhodla s ostatními stážisty vyrazit do města. Krásná modrá mešita v centru, orientální architektura, kam se podíváš a mezi tím dokonce ruin římského chrámu mi připomněly, proč jsem si tuto destinaci vybrala. Jsem tu pár hodin a už to město miluju. I mí kolegové jsou super, asi tak 2/3 jsou Slovani, takže jsme tu taková velká rodina. A z té zbylé třetiny jsou většina Evropané, z čehož mám vážně radost, protože je příjemné mít kolem sebe normální lidi ze západních zemí J

prý největší mešita v Libanonu

můj první výlet do města

prastarý chrám

Veliké hodiny a ne tak ledajaké...

...Rolexky!

Jo a ještě jsem zapomněla zmínit, že chodník či přechody pro chodce téměř neexistují a člověk se tu neustále proplétá mezi troubícími auty. Ještě že mám tak vysoké plnění na svém cestovním pojištění. A teď už šup do peřin, za 5 hodin vstávám!